Originální název: Lone Wolf
Román
Pro Luka Warrena jsou vlci téměř vším. Stará se o ně, studuje jejich chování, dokonce strávil dva roky života v kanadských lesích, aby konečně pochopil jejich náturu. Luke má zkrátka vlky přečtené a rozumí jim, ale za to neumí komunikovat s lidmi a se svou vlastní rodinou. Jednoho dne, když odváží svou opilou nezletilou dceru z večírku, se stane obětí autonehody. Skončí v nemocnici s krvácením do mozku a velmi nepříznivou diagnózou. Zatímco jeho sedmáctiletá dcera Cara bezmezně a slepě věří v otcovo zázračné uzdravení, jeho starší syn Edward hledí pravdě do očí a chce otce nechat v klidu zemřít. Obě tyto skutečnosti vedou k tomu, že sourozenci soupeří o právo rozhodovat o otcově životě a smrti před soudem.
Po knize Jodi Picoult Vlk samotář jsem pokukovala již delší dobu. Eutanazie je vždy ožehavým a rozporuplným tématem. Velmi mě zajímalo, jak autorka toto téma pojala a vzhledem k vysokým hodnocením knihy, jsem získala pocit, že mě kniha nemůže zklamat. Po pravdě řečeno kniha mě sice nezklamala, ale ani mě nijak závratně nenadchla. Nevím, jestli to je tím, že se pohybuji ve zdravotnictví, ledacos jsem viděla a informací o eutanazii mám poměrně dost, nebo je důvod někde jinde.
Kniha je velmi čtivá, obsahuje přes čtyři sta stránek a příběh je vypravován vždy z pohledu jedné z postav. V průběhu čtení se dozvíte o vlcích spoustu nových informací, které jste předtím možná ani netušili. Musím přiznat, že některé věci ohledně soužití s vlky a to, že Luke trávil dva roky života v lesích inkorporován do vlčí smečky, mi přišly dost přitažené za vlasy. Říkala jsem si ironicky: "Jo, to určitě". Ale na konci knihy autorka děkuje Shaunu Ellisovi, muži, který skutečně s vlky žil a od kterého Jodi Picoult čerpala informace pro knihu. A vědomí toho, že poznatky o soužití s vlky jsou napsány na podkladě skutečných událostí, mě opravdu dostaly, protože jsem netušila, že něco takového se může dít.
Román není jen o vlcích a eutanázii, ale je rovněž o rodinných vztazích. Bylo zajímavé pozorovat, jak se často děti cítí být odstrčené a ukřivděné, aniž by to byla pravda. Jak už jsem výše zmínila, autorka popisuje příběh vždy z pohledu jednotlivých postav. Na této formě vyprávění můžeme hezky pozorovat to, jak je nějaký okamžik v životě viděn úplně diametrálně odlišně v závislosti na tom, kdo se na ten okamžik dívá. Vždy je to o úhlu pohledu :).
V knize není nouze ani o náhlé zvraty, které mě osobně vždycky potěší. Pro mě snad není nic horšího než to, když si myslím, že kniha nějak skončí a ona tak opravdu skončí!
Děj románu se odehrává v Americe a musíme si uvědomit, že legislativa ohledně eutanazie a darování orgánů zde není stejná jako v České republice. V naší zemi se například po smrti souhlas s darováním tkání a orgánů předpokládá a není nutné ho vyjadřovat. Pokud za života víte, že v žádném případě nechcete být dárci orgánů, musíte se přihlásit do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Realita je však taková, že lékaři nikdy neprovádějí transplantace orgánů zemřelých, pokud to rodina neschvaluje, registr neregistr.
Tudíž pokud si chcete přečíst o otázkách života a smrti, vlcích a rodinných peripetiích, sáhněte po knize Vlk samotář...
V knize není nouze ani o náhlé zvraty, které mě osobně vždycky potěší. Pro mě snad není nic horšího než to, když si myslím, že kniha nějak skončí a ona tak opravdu skončí!
Děj románu se odehrává v Americe a musíme si uvědomit, že legislativa ohledně eutanazie a darování orgánů zde není stejná jako v České republice. V naší zemi se například po smrti souhlas s darováním tkání a orgánů předpokládá a není nutné ho vyjadřovat. Pokud za života víte, že v žádném případě nechcete být dárci orgánů, musíte se přihlásit do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Realita je však taková, že lékaři nikdy neprovádějí transplantace orgánů zemřelých, pokud to rodina neschvaluje, registr neregistr.
Tudíž pokud si chcete přečíst o otázkách života a smrti, vlcích a rodinných peripetiích, sáhněte po knize Vlk samotář...
