středa 4. června 2014

Nejen knihami je člověk živ...

Protože se blíží zkouškové období (ano, ještě ho nemáme, my na medicíně totiž musíme mít extra dlouhý semestr :D) nemám moc času a ani sil na čtení něčeho jiného než jsou studijní materiály. I přesto na blog hodím tento článek, neboť jak už název napovídá - nejen knihami je člověk živ a číst recenze vás pořád určitě nebaví, tak vám napíšu něco ze života :).

Tento týden máme gynekologii a na odpolední praxi jsem se dneska ocitla na porodním sále. Myslela jsem si, že s mým štěstím zase nikdo nebude rodit a nic neuvidím, ale naštěstí se maminky dneska rozrodily :D. Nafasovali jsme se spolužáky každý "svou" maminu a netrpělivě jsme si hlídali, abychom druhou dobu porodní (to je ta, kdy miminko už opouští maminu) u své maminky neprošvihli. 

Jako první šla do "akce" kamarádka, jejíž maminka rodila dítě, které bylo otočeno koncem pánevním čili zadečkem napřed. Po nějakém čase a pár výkřicích, které jsme slyšeli až na chodbu kamarádka vylezla z porodního pokoje s úsměvem od ucha k uchu. "To bylo krásné. Já asi změním obor a půjdu na gyndu. Málem mi ukápla slza," chvatně vyprávěla. Tím nás spolužačka navnadila a my sílou myšlenek urychlovali i ostatní porody :D. 

Pak šel na řadu spolužák, který se taky vracel z porodního pokoje s úsměvem na rtech a začal nám holkám nechápavě popisovat, že nemohl uvěřit, jak tak velká hlava projde tím malým otvorem. :D No to bychom raději neslyšely :D. Další spolužačka klasický porod neviděla, protože maminka, jež měla už dávno porodit, musela jít na akutní císařský řez, miminko nechtělo ven a tak se muselo jednat.

Nakonec jsem se k porodu dostala i já. "Mému" miminku se na svět taky nechtělo. Ať maminka tlačila jak chtěla, chlapeček nešel ven. A tak musel na pomoc přijít doktor, který pomocí VEXu (vakuumextraktor, přístroj s jehož pomocí se díky podtlaku miminko vytáhne) pomohl Honzíkovi na svět. Chlapeček ale dlouho nezačínal plakal, protože spolykal obrovské množství plodové vody a tak přibyly další komplikace. Nakonec se ale rozplakal a s ním i šťastná maminka, tatínek a i já jsem měla slzy na krajíčku. Bylo to fakt dojemné a krásné...

V dnešní době začíná nový trend porodů doma. Na jednu stranu to chápu, málokdo má rád nemocnice a jejich prostředí. Všichni chceme klid a mít fyziologický spontánní porod. Ale já osobně bych do toho dobrovolně nešla. Nikdy totiž nevíte, jaká komplikace nastane (a že jich není málo, viz výše), ikdyž se zdá všechno v pořádku. Mnohé ženy argumentují tím, že jejich babička porodila na louce, když sušila seno a dneska s tím teda naděláme. To je sice možná pravda, ale podívejte se na úmrtnost dětí v té době a dnes. Jestli se někdo chce vrátit do této doby i s těmi čísly úmrtnosti, potom by se měl nad sebou vážně zamyslet. Doma si nemůžete kontrolovat kontrakce, tep miminka a další parametry. A když se něco pokazí, je už docela pozdě teprve jet do nemocnice. Proto raději přetrpím nekomfort cizího prostředí, více lidí při porodu atd., než abych riskovala zdraví miminka a také své vlastní. Když se totiž něco "posere", tak nikdo z nás už čas nevrátí a život taky ne.