středa 31. prosince 2014

Egypťan Sinuhet

Autor: Mika Waltari
Originální název: Sinuhe egyptiläinen
Román

"Každý viděl, jak překapává voda ve vodních hodinách. Stejně plyne čas člověka, avšak tento čas se neměří hodinami, nýbrž jedině tím, co člověka potkává. To je veliká a vznešená pravda a člověk jí pochopí až ve dnech svého stáří, v nichž jeho čas plyne naprázdno a již ho nic nepotkává, ačkoliv myslí, že se děje mnohé - a teprve když se ohlédne zpět, zjistí, že se nic nestalo. Pokud totiž člověka potkává mnohé a pokud se jeho srdce mění a je nepokojné, potud mu může jeden jediný den být delší než rok, ba než dva roky, v nichž pracuje a žije prostý život, sám se neměně."

Nejznámější kniha finského spisovatele Miky Waltariho je psaná z pohledu samotného hlavního hrdiny Sinuheta. Egypťan popisuje svůj život od té doby, co jej našla jeho adoptivní matka Kipa, jak pluje v lodičce z rákosu po hladině Nilu. Kipa se svým mužem nemohou mít vlastní děti a proto se z malého chlapce radují a přijmou jej za syna. Sinuhet vyroste v chytrého a hezkého chlapce a po vzoru svého nevlastního otce Senmuta se stává lékařem. Kniha dále popisuje celý život tohoto lékaře, který prožil radosti a ještě více strastí.

Egypťan Sinuhet je kultovní kniha, kterou četly po celém světě masy lidí. Román byl poprvé vydán roku 1945 ve Finsku a je rozdělen do patnácti knih. Děj se odehrává ve starověkém Egyptě okolo roku 1300 př.n.l.

Tento román jsem měla v úmyslu přečíst již velmi dlouhou dobu, ale stále mě strašila jeho délka - osm set třicet stran. Po dlouhém vnitřím boji mezi pozitivním já a negativním já, jsem samu sebe přesvědčila, že uzrál čas a knihu jsem konečně přečetla.

Jazyk, kterým je kniha napsaná mě nadchnul, protože se mi kniha jednak dobře četla a také obohatila mou slovní zásobu. Není to ten typ knihy, kde se používají jen některá dobře známá slova a kde přechodník znamená sprosté slovo.Vtipné mi přišly i některé eufemismy (jestli to tak můžu nazvat), například mít sex = obveselovat se, vejít do ní, narodit se do chudé rodiny = narodit se s lejnem mezi prsty atd.

Děj knihy se sice odehrává v minulosti, ale obsah knihy je nadčasový. Situace, které se odehrávají ve starověkém Egyptě, se totiž mohou v jisté časové obdobě dít i v dnešní době. Charaktery lidí se taktéž nemění, a proto tuto knihu můžete s klidem naroubovat i na dnešní společnost.

Další významnou osobou v románu je kromě Sinuheta jeho sluha nebo otrok Kaptah, kterého nemůžu opomenout. Kaptah je velice vychytralý otrok milující sebe sama ale i Sinuheta. Jestli se někdo umí úspěšně pohybovat ve světě, ať vládne kdokoli nebo se děje cokoli, pak je to jistě Kaptah. Vždy umí zbohatnou a prokličkovat všemi "režimy" doby. Pro obyčejné smrtelníky je to neuvěřitelný člověk :D.

Abych knihu jen nechválila, musím poznamenat, že jsem román nečetla jedním dechem. Některé pasáže se mi zdály zbytečně zdlouhavé a moc mě nezajímaly, ale těch naštěstí nebylo mnoho. Pokud chcete číst nějakou pozitivní a milou knihu, Egypťana Sinuheta raději vraťte zpátky do poličky. Po dočtení knihy máte spíše depresi než cokoli jiného a když si zrekapitulujete celý Sinuhetův život, deprese se jenom prohloubí. Mika Waltari pry trpěl během třicátých let minulého století depresemi a zdá se, že knihu musel psát právě v tomto období. Vždyť i Sinuhet nakonec stále opakuje, že život je jen utrpení a bolest a smrt je vysvobození.

Egypťan Sinuhet je velmi vychvalovaná kniha s vysokým hodnocením. Mě osobně se líbila, ale na větvi jsem z ní nebyla. Rozhodně knihu doporučuji k přečtení, neboť má hodně co nabídnout, ale zázkraky bych od ní nečekala. Každopádně i zde platí, každý podle svého gusta. Někdo Egypťana Sinuheta miluje, někdo nenávidí, někomu se líbí a někomu je to fuk atd. a tak je to správné. Pokud chcete zjistit, co kniha udělá s vámi, měli byste si jí přečíst :)


84%

středa 10. prosince 2014

Sebevraždy panen

Autor: Jeffrey Eugenides
Originální název: The Virgin Suicides
Román

V poklidné čtvrti na předměstí Detroitu žije rodina Lisbonových. Na tom by nebylo nic zvláštního, až na to, že všech pět sester (Cecilie, Therese, Mary, Lux, Bonnie) Lisbonových spáchá v průběhu jednoho roku sebevraždu. 

Kniha je psaná z pohledu dospívajícíh chlapců, kteří žili v blízkém sousedství s Lisbonovými. Kluci, nyní již muži, po uplynutí dvaceti let od sebevražd vzpomínají na záhadné dívky a snaží se slepit všechny informace o zemřelých sestrách a podat tak ucelený pohled na tragédii a jejich život. 

Dvě stě šedesáti stránkový román patří mezi kratší knihy, které hravě zhltnete za dvě odpoledne (možná i za jedno). Kniha se čte příjemně a máte chuť číst stále dál, abyste se konečně dozvěděli, jak a kdy sestry zemřely a proč se to vůbec stalo.

O knize jsem viděla velmi pozitivní recenze na zahraničních blozích a proto moje touha přečíst si knihu rostla. Bohužel velká očekávání se nenaplnila a já superlativa chrlit nemůžu. Kniha rozhodně není špatná. Líbí se mi námět - sebevraždy všech pěti sourozenců - který mi příjde nový a neotřelý. Také vyprávění z pohledu chlapců, kde není jedna konkrétní osoba v pozici vypravěče, je zajímavá myšlenka a alternativa. Dále musím pochválit popis některých scén se sexuálním podtextem, neboť se mi zdál velmi trefný, což v mnoha dílech je třeba přestřeleno.

V anotaci je napsáno, že příběh předčasně zemřelých sester je vyprávěn s něhou i humorem. Mě to moc humorné tedy nepřišlo, tak nevím, asi jsem moc "úzkoprsá" :D. Na mě osobně román působil zvláštně. Jakoby sebevraždy byly z autorova pohledu brány trochu na lehkou váhu. Sestry se zabily, rodina rozpadla, stává se to, co už. Nevím, možná je to jen můj pohled. Samozřejmě záleží na každém člověku, jaký má "vztah" k sebevraždám obecně. Někdo, komu zemřel blízký člověk takovým to způsobem, bude jistě brát knihu jinak než ten, kdo událostí nebyl zasažen atd. Já jsem například na soudním lékařství na vlastní oči viděla "sebevrahy" a možná taky proto to beru jinak. Ono když na pitevním stole vidíte čtyřicetiletého pána s oprátkou kolem krku a víte, že to udělal kvůli rozvodu, tak vám zrovna moc dobře není a z hlavy to už nikdy nevyženete. Stejně tak, když tam vidíte dvanáctiletého hocha, který si ustřelil hlavu brokovnicí kvůli šikaně ve škole.

Od knihy jsem čekala něco více a tak jako u některých jiných titulů, kde mám chuť číst knihu znovu a znovu, abych si jí užila, tady ne. Ale v hloubi duše vím, že si jí přečtu alespoň ještě jednou. Možná budu mít s odstupem času úplně jiné hodnocení. Kdo ví. Každopádně ukončení celé knihy se mi moc líbilo. Bylo milé, jemné, něžné a smutné.

67%

sobota 6. prosince 2014

Milý Ježíšku,

k letošním Vánocům bych si přála tyto knihy:

Žízeň po životě - Irving Stone

 Kniha o životě geniálního nizozemského malíře a kreslíře Vincenta van Gogha. Dílo Gogha bylo za jeho života skoro neznámé až několik let po jeho smrti se stalo slavným.














Ceny - Erich Segal

Román sledující osudy tří lidí, jejichž životy se navzájem prolínají. Adam je gynekolog, který proslul v léčbě neplodnosti a který se po ne příliš šťastném manželství zamiluje do své pacientky. Sandy se pohybuje v odvětví genetického inženýrství a je kousek od geniálního objevu, avšak do cesty se mu postaví zrada. Isabela se věnuje kariéře fyzičky, kde je velmi úspěšná. V soukromí však tápe a musí se rozhodnout mezi svým otcem a mladým mužem.










Vlk samotář - Jodi Picoult

Luke Warren zasvětil celý život studiu vlků a zná je dokonce lépe než svou vlastní rodinu. Jednoho dne se stane obětí dopravní nehody a upadne do kómatu. O tom jestli Luke zemře nebo zůstane napojen na přístroje mají rozhodnou jeho dvě děti, které s ním však neměly dobrý vztah. Jak to všechno nakonec dopadne?












Mildred Pierceová - James Mallahan Cain

 Mildred Pierceová je rozvedená žena, matka dvou dcer, která se potýká nejen s finančními problémy, ale také se svou starší sobeckou a vypočítavou dcerou. Děj se odehrává v době Velké hospodářské krize v třicátých letech. Mildred se mnoho let starala jen o domácnost a tak nemá žádnou kvalifikaci, která by byla přínosem na trhu práce. Je zvyklá na svůj životní standard a pohodlí, ze kterých musí jako rozvedená matka v době krize výrazně slevit, aby uživila celou rodinu.









Děkuji :)

středa 19. listopadu 2014

Pravidla úspěchu

Autor: Jack Canfield, Janet Switzer
Originální název: Success Principles
Osobní rozvoj

 Jak se dostat z místa kde jste, tam kde chcete být

Nebojím se říct (napsat), že toto je nejlepší kniha o osobní rozvoji, jakou jsem kdy četla. Podává podrobný návod na to, jak se stát úspěšnějším. A co je nejlepší, je napsána lidmi, kteří úspěšní opravdu jsou. Ano, mohli bychom polemizovat o tom, co znamená ve skutečnosti úspěch atd., ale to si můžeme schovat na nějaký filosofický článek :). 

Jack Canfield je autorem a editorem šedesáti bestsellerů, žije v krásném kalifornském domě, objevuje se téměř ve všech amerických talkshow, píše do novinového sloupku, dostává 25 000 dolarů za přednášku (čili přes půl milionu korun za přednášku, to je pěkný, uznejte sami), na dovolenou jezdí do nejlepších letovisek na Hawaii, v Thajsku, Austrálii, Maroku, Francii a Itálii a dělá spoustu dalších skvělých věcí, které raději už přestanu v tomto odstavci popisovat, neboť bych mohla dostat depresi :). 

Ale Jack se nenarodil do zlaté kolébky a ani mu tyto věci samovolně nespadly do klína. Narodil se v Austrálii do obyčejné rodiny. Jeho matka byla alkoholička a otec zase workoholik. Jack musel o prázdninách pracovat, aby nějak vyšli jako rodina. Na vysokou školu se dostal díky stipendiu. Aby si mohl koupit oblečení, knihy a nějak přežít, obsluhoval při škole v jedné ubytovně a poslední rok studia pracoval na částečný úvazek jako učitel. Ke konci měsíce se stravoval už jenom rajským protlakem se špagetami. Po ukončení studia pracoval jako učitel v Chicagu. Pak se Jack setkal s Williamem Clementem Stonem (milionář, který se sám vypracoval) a naučil se základním pravidlům úspěšnosti.

Kniha obsahuje 445 stran rozdělených do 64 pravidel úspěchu a už po přečtení prvního pravidla - přijměte za svůj život stoprocentní odpovědnost - jsem věděla, že tato kniha je poklad :) Součástí knihy jsou rovněž citáty a hlavně příklady ze života skutečných lidí. Krok po kroku vám autoři odhalují skutečná pravidla úspěchu, která fungují, pokud se jimi budete řídit. Neslibují, že vám budou lítat pečení holubi do huby (holuby momentálně nesnáším, protože mi s.rou na balkón a nemůžu se jich zbavit, ale to je jen odbočka :D), ale slibují, že pokud budete pravidla následovat, povede se vám o mnoho lépe a splníte si to, po čem skutečně toužíte.

Podle mého názoru je to kniha, kterou "musíte" mít ve své knihovně. Je to kniha, ke které se budete opakovaně vracet a pročítat si vámi zvýrazněné věty (pokud rádi čmáráte do učebnic, protože tato kniha rozhodně spadá do naučných) a budete jí všude tahat sebou, ikdyž už nebudete mít místo v kabelce, protože víte, že tato kniha je něco jako bible úspěchu.

Pokud se rozhodnete pořídit si Pravidla úspěchu, pak vám přeji příjemné čtení, pevnou vůli a vytrvalost k plnění všech pravidel a mega dávku úspěchu!

P.S. Ale hlavně ať vás to baví!

100%

pátek 14. listopadu 2014

Zakázané knihy

Téměř odjakživa byly po celém světě knihy v různé míře cenzurovány a zakazovány a to z nejrůznějších záminek. Některé z nich byly možná pochopitelné a jiné by vás ani ve snu nenapadly. 

Alenka v říši divů -Lewis Carroll
Na začátku roku 1931 byla zakázána v jedné čínské provincii a to kvůli mluvicím zvířátkám. Hlavní cenzor se bál toho, že kniha naučí děti pohlížet na zvířata jako na lidi. Nakonec by se děti mohly ke zvířatům chovat jako k lidem, což by podle něj bylo katastrofální.

Hrozny hněvu - John Steinbeck
Tato kniha byla po vydání dočasně zakázána a i masivně pálena v mnoha částech USA a to kvůli nelichotivému zobrazení chudých venkovanů.

Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque
Zakázána fašisty v Německu, neboť demoralizovala a urážela wehrmacht.

Farma zvířat - George Orwell
Orwell knihu dokončil v roce 1943 a žádný vydavatel nechtěl knihu vydat kvůli její kritice Sovětského svazu (v té době důležitý spojenec Velké Británie ve válce). Nakonec se mu jí v roce 1945 podařilo vydat a ihned byla zakázána v Sovětském svazu a dalších komunistických zemích. V roce 1991 byla dokonce zakázána v Keni, protože kritizuje zkorupmované vůdce. V roce 2002 byla kniha zakázána ve školách Spojených arabských emirátů. A důvod? Novela stojí proti islámským hodnotám, když zobrazuje mluvící prasata.

Hlava 22 - Joseph Heller 
V osmdesátých letech byla Hlava 22 zakázána v několika americký státech, neboť obsahuje několikrát odkaz, že ženy jsou děvky.


Šifra mistra Leonarda - Dan Brown
Prý je to kniha urážlivá pro křesťany a tak jí pro jistotu zakázali v září 2004 v Libanonu.


Deník Anny Frankové
Pro příznivé vylíčení Židů a Izraele byla kniha zakázána v Libanonu.

Lolita - Vladimír Nabokov
 Francie, Velká Británie, Argentina, Nový Zéland, Kanada a Jižní Afrika zakázala Lolitu pro její obscénnost.

Konec civilizace - Aldous Huxley
V roce 1932 byla tato dystopická novela zakázána v Irsku kvůli zobrazení sexuální promiskuity. Dokonce několik amerických států se jí snažilo zakázat kvůli negativistickému vyznění.


úterý 4. listopadu 2014

Tři kamarádi

Autor: Erich Maria Remarque
Originální název: Drei Kameraden
Román

"Vy jste zvláštní lidé, vy mladí, všichni dohromady. Minulost nenávidíte, přítomností opovrhujete a budoucnost je vám lhostejná. Jak může tohle vést k dobrým koncům?" "Čemu vlastně říkáte dobré konce?" zeptal jsem se. "Konec může být dobrý jen tehdy, když všechno předtím bylo špatné. Takže špatný konec je mnohem lepší."

Tři kamarádi - Otto, Robby a Gottfried přežili první světovou válku a nyní se snaží přežít i poválečné Německo, ve kterém zrovna pšenka nekvete. Jedinou jejich jistotou je pevné přátelství, jež je pojí již od dob válečných. 

Třicetiletý Robert Lohkamp tvoří ústřední postavu tohoto románu. Pracuje spolu se svými kamarády Ottou a Gottfriedem v autodílně. Jednoho dne potká Robby krásnou Patrícii Holmannovou a zamiluje se do ní stejně tak jako ona do něj.


A jaký je Robby člověk? Pro své přátele a Pat by položil život, ale válka v něm zanechala mnoho bolesti, proto holduje alkoholu víc než je zdrávo. Občas chodí hrát na piano do hotelu International, kde má spoustu přátel, mezi něž patří i řada prostitutek. Dokonce ani pro ně není lehké si v meziválečném Německu vydělat dostatek peněz. Lidé nemají peníze na živobytí, živoří a nedokáží sehnat práci, protože zkráta žádná práce není a tak se mnoho z nich uchyluje ke krajním řešením. Je to smutná doba plná bezmoci, ale i přesto měl román pro mě svou kouzelnou atmosféru.

Remarque se nesnaží brnkat na čtenářovy city emotivními výjevy a podává vše bez zbytečného patosu, čímž pro mě vyzdvihuje román o level výše. Žádné srdceryvné slovní průjmy o lásce či přátelství, ale pouze činy dokazující jejich pravost. Podle mého názoru se Remarqueovi podařilo zachytil to, co znamená někoho opravdu milovat. Velké řeči jako miluju tě a nemohu bez tebe žít vám "pověsí na nos" téměř kdokoli, ale velké věci pro vás udělá jen ten, kdo vás skutečně miluje.

86%

neděle 2. listopadu 2014

Nejstarší spisovatelka v České republice

K osmdesátým narozeninám dostala od dcery starší notebook a tím začala její spisovatelská kariéra. Nejen že se naučila na počítači dobře pracovat, což mnohdy nedokážou ani o několik desítek let mladší lidé, ale na nic nedbala a začala psát knihy o svém životě. Žila sama v domově důchodců, neboť všechny její děti emigrovaly do zahraničí a tak se rozhodla, že vyplní svůj čas psaním knih.

Marie Magdaléna Horňanová-Jodasová měla o čem psát. Ač byla za druhé světové války židovka ve Slovenském štátě, přežila. Za svůj život vděčí kamarádce z gymnázia, která riskovala život celé své rodiny. Půjčila Magdaléně svůj rodný list, aby si mohla pořídit falešné doklady. Magdaléna spolu s bratrem a sestřenicí sice přežila, ale zbytek její rodiny zemřelo v koncentračních táborech.

Ani po válce neměla Magdeléna Horňanová lehký život. Začal komunismus, její muž, ač byl povoláním profesor fyziky a matematiky, musel pracovat jako kovářský učeň. Magdaléna vyučovala dějiny hudby a hru na klavír. V roce 1968 emigrovaly všechny tři její děti na západ. 

Dnes je Magdaléně Horňanové úctyhodných devadesát čtyři let a na svém kontě má sedm knih:
  • Blechy v kožichu
  • Nechtěná msta
  • Neobyčejný život
  • Povídkování o chybování
  • Vyděděná
  • Ne/skutečné skutečnosti
  • Osud rodu Erdošů


Téměř všechny její knihy končí větou: "Napsala jsem tuto knihu, aby se nikdy neopakovaly válečné roky."

Nechť je tato dáma inspirací nám všem, kteří se bojíme jít naplno za svým snem, neboť jsme moc mladí, staří, tlustí, hubení, nezvdělaní, nekreativní, nemoderní nebo naopak moderní a čekáme až dostudujeme, až nám bude třicet, až se nám narodí děti, až vyděláme dost peněz, až si koupíme barák, až děti vyrostou, až si najdeme partnera, až se vdáme/oženíme, až se naučíme vařit, až půjdeme na vysokou nebo do důchodu, až budeme vydělávat sto tisíc měsíčně, až bude pěkné počasí, až příští měsíc zkrátka až....

pátek 31. října 2014

Knihy mého dětství

Když jsme byli s bráchou ještě docela malí a neuměli jsme ani jeden číst, rodiče nám četli před spaním pohádky. Pamatuju se, že jsme milovali pohádku od Jana Drdy O hloupé havířce a nutili jsme mámu, aby nám jí každý večer předčítala. Hrozně jsem se řehtali tomu, čeho je hloupá havířka schopná a i po dvacetli letech si vzpomínám na scénu, kdy hloupá a chamtivá havířka, která zahřívá slepičí vejce v podpaží, skočí přes plot pro pírko a vejce přitom upustí a rozbije. Snad si to pamatuju dobře a kdyby ne, tak je  to vzpomínkový optimismus :D. Každopádně toto byl pro nás vrchol radosti, slyšet pohádku stále dokola a vychutnávat si nejlepší scény.

Další knížku, kterou jsme s bráchou zbožňovali a vynucovali si její předčítání je O chytré kmotře lišce od Josefa Lady. Liška nám připadala hrozně vtipná, když se snažila chovat se jako lidé. A ilustrace rovněž neměly chybu.











 
 Meži další skvostné knihy, které jsem si prohlížela a už i pročítala (ano, už jsem uměla číst) bylo dílo od Onřeje Sekory Kuře Napipi a jeho přátelé. V knize jsou nádherné ilustrace, které si musíte prohlížet znovu a znovu a stejně vás nikdy neomrzí. A příběhy o kuřeti a jeho přátelích prasátku, kozlovi, pavoukovi atd.? Prostě paráda. Mám obrovské nutkání zvednout zadek z gauče a utíkat na půdu prohrabat haraburdí a najít tuto knihu, neboť vím, že i dnes bych si jí užila stejně tak jako za mlada :).


A na čem dál jsem jako malá ulítávala? Rozhodně mezi knihy mého dětství patří Minipohádky. Spousta nádherných obrázků a málo textu.


Další láskou z knižního světa pro mě byl Bambi. K tomu netřeba komentáře. :)




úterý 28. října 2014

O myších a lidech

Autor: John Steinbeck
Originální název: Of Mice and Men
Novela

Lennie je sice velmi silný a pracovitý muž, ale nemá všech pět pohromadě a nedokáže se sám o sebe postarat. Naštěstí po smrti jeho tety Kláry, která se o něj od malička starala, se ho ujme George. Lennie a George chodí od statku ke statku za prací, a tak si vydělávají na živobytí. Jejich snem je naspořit si dostatek peněz, koupit si malé hospodářství a žít si po svém. Ale to není tak jednoduché, jak se zdá, neboť Lennie je sice dobrák od kosti, ale díky své prostoduchosti a obrovské síle tropí neustále maléry.

Kraťoučké dílo od nositele Nobelovy ceny Johna Steinbecka patří v literatuře ke klasice a to právem. Novela je součástí povinné četby, takže koho se to ještě týká, doporučuji přečíst do povinné četby, nejen kvůli útlosti knihy. Kniha je čtivá a člověk jí přelouská za pár desítek minut. O myších a lidech spadá do žánru novela, tudíž nečekejte hromady postav a paralelních dějových linií. V knize je jednoduchý ale zato dechberoucí příběh, ve kterém (jak už jste se asi dovtípili z úvodu) hraje hlavní roli Lennie s Georgem.

Pokud jste alespoň trochu empatičtí, potom si "jednoduchého" Lennieho zamilujete stejně jako já. Co na tom, že mu to moc nemyslí. Ale nebojte i George budete mít stejně rádi, protože on je taky fajn chlap :).

Novelu O myších a lidech jsem kdysi dávno (opravdu hooodně dávno) viděla jako divadelní představení, a proto jsem znala její rozuzlení. Ani to však neubralo na působivém konci tohoto díla a pokud chcete dobrou radu, připravte si kapesník, možná ho budete na konci knihy dost potřebovat.

79%

středa 15. října 2014

Kdy začnete nenávidět knihy?

Když musíte obsah bichle nasoukat do hlavy a reprodukovat před komisí:




Na těchto obrázcích mi ta kniha nepříjde ani moc velká, ale ve skutečnosti je obrovská a váží asi tunu, což bych jí prominula, kdybych se nemusela učit obsah.

úterý 7. října 2014

Seznam tajných přání

Autor: Lori Nelson Spielman
Originální název: The Life List
Román

Třiceti čtyř letá Brett pracuje ve velké rodinné firmě, finančně rozhodně nestrádá, žije s právníkem a má poměrně pohodový život. Škraloup na její duši tvoří jen vztah s otcem, který jí nikdy neuměl ocenit a milovat. Brettina matka onemocní a za pár měsíců zemře. Pro Brett je to samozřejmě obrovská rána. Další šok přichází při rozdělování dědictví. Matka sice dceři něco odkáže, ale dědictví dostane až tehdy, když splní všechny položky na svém seznamu přání, který Brett vytvořila ve čtrnácti letech. A to všechno musí stihnout do jednoho roka. Podaří se Brett splnit si svůj seznam přání?

Třista třiceti šesti stránkovou knihu jsem přečetla za dva dny (mám ještě volno). I když jsem knihu četla ve slovenštině, tak se mi četla výborně. Místy mě opravdu chytla a já jsem při jejím čtení ztrácela pojem o čase, neboť jsem stále ve skrytu duše doufala, že se v příběhu stane něco dechberoucího, co mě donutí knihu milovat. Bohužel, nestalo se tak. Devadesát procent věcí v knize je předpovídatelných, alespoň pro mě bylo. 

V životě se stává mnoho náhodných věcí, nad kterými bychom ohrnuli nos a prohlásili: "Tohle se fakt stát nemůže!" A ono se to stane. Proto jsem ochotna věřit i těmto náhodám v knize, pokud jich není přespříliš mnoho. A mě se zdálo, že v této knize jich mnoho bylo. Kdyby mi bylo dvacet, možná bych si tuto knihu zamilovala, ale dvacet mi není, iluze už taky nejsou to co bývaly (sranda, tak hrozné to není :D) a zkrátka vím, že tuto knihu už znovu neotevřu.

Ani námět knihy mi nepříjde příliš originální, neboť mi to silně připomíná film 12 podmínek k dědictví. Abych knihu jen nehanila, musím přiznat, že ač seznam přání není žádnou novinkou, tak rozhodně mi vnukl myšlenku oprášit svůj starý seznam přání a pokusit se, si z něho něco dalšího vyplnit. 

U této knihy bych dopsala podtitul - Pohádka pro dospělé. Protože podle mého názoru to jedna velká pohádka byla. Pokud má člověk to správné rozpoložení či povahu a takový typ knih vyhledává a chce uniknout od svých všedních starostí a chce se nechat unášet příběhem, jistě neudělá chybu, když si knihu přečte. Ale pokud člověk hledá něco hlubšího, obávám se, že to v knize nenajde, ikdyž náznaky tam jistě jsou. Jen mi to příjde trochu černobílé.

44%

sobota 4. října 2014

Kdo získá Nobelovu cenu za literaturu za rok 2014?

Nobelova cena za literaturu je nejzvláštnější ze všech Nobelových cen už jen proto, že nikdy neznáme přesné datum jejího udílení. Když si vyhledáte oficiální web Nobelovy ceny, zjistíte, že Nobelova cena za medicínu se letos bude udělovat v pondělí 6. října, za fyziku 7. října atd., ale u Nobelovy ceny za literaturu najdete pouze nápis - datum bude oznámeno později. Nejpravděpodobněji se výsledek dozvíme ve čtvrtek 9. října, což je jediný den z daného týdne, kdy se neudílí žádná z cen, ale teoreticky se Nobelova cena za literauru může udělit kdykoliv.

Mezi další neznámé patří i nominace. Ty jsou zveřejňovány Švédskou akademií až padesát let po udílení cen. Nejlepší nápovědou k tomu, kdo se daný rok stane laureátem Nobelovy ceny za literaturu, jsou kurzy sázkařů. Každý rok zveřejní sázkařská kancelář Ladbrokes možné výherce Nobelovy ceny za literaturu, na které si můžete vsadit. Nutno podotknout, že tato kancelář se většinou nemýlí a opravdu jeden z jejich prvních pěti až deseti tipů na laureáta, jím většinou je. Loni byla v první desítce i Alice Munro, která se nakonec opravdu stala nositelkou této ceny. Pořadí se samozřejmě dennodenně mění, neboť záleží na tom, kolik lidí a jak moc na dané favority sází.

A kdo je tedy v první desítce letos? 
1) Haruki Murakami
2) Ngugi Wa Thiog'o  
3) Assia Djebar
4) Svetlana Aleksijevitj  
5) Ismail Kadare 
6) Joyce Carol Oates  
7) Adonis 
8) Jon Fosse 
9) Patrick Modiano 
10) Milan Kundera 


Další zajímavá jména, která se objevují v seznamu sázkařů, ale již s vyššími kurzy jsou například Umberto Eco, Margaret Atwood, Cormac McCarthy atd. 


Tak co myslíte, kdo se letos stane nositelem Nobelovy ceny za literaturu? Já držím pěsti Kunderovi :)




středa 1. října 2014

Růže pro Algernon

Autor: Daniel Keyes
Originální název: Flowers for Algernon
Povídka

Charlie Gordon je mentálně postižený muž pracující jako uklízeč záchodů. Ač je jeho IQ nízké, je velmi poctivý a snaživý. Z vlastní iniciativy navštěvuje večerní školu, aby se naučil pořádně číst a psát. Pro jeho snaživost a motivaci je navrhnut k experimentu, po kterém má dojít k umělému zvýšení jeho inteligence. Charlieho mentální schopnosti jsou porovnávány s laboratorní myší, která podstoupila stejnou operaci. Jak dopadne tento experiment?

Povídka Růže pro Algernon poprvé vyšla v magazínu The Magazine of Fantasy and Science Fiction v roce 1959 a o 7 let později byla rozšířena do románu. Já jsem četla pouze kratší verzi - tedy povídku. Ta je psaná z pohledu Charlieho, který má za úkol zapisovat si své myšlenkové pochody, aby se mohly později porovnávat jeho pokroky. Nejprve jsou jeho záznamy psány s mnoha gramatickými chybami a nepřesnostmi. Tento styl psaní mi většinou nesedí a docela mi leze na nervy, ale v této povídce mi to nevadilo, protože mě už od začátku chytla za srdce a už nepustila.

Bez přehánění musím napsat, že toto byla nejelpší povídka, kterou jsem kdy v životě četla. A ikdyž jsem jí doslova hltala jedním dechem, musela jsem se často zastavit a nechat si všechno projít hlavou. Dílo Růže pro Algernon ve mě vzbudilo silné pocity a Charlieho jsem si úplně zamilovala. A když jsem povídku dočítala, horko těžko jsem zadržovala slzy...

100%

pondělí 29. září 2014

Farma zvířat

Autor: George Orwell
Originální název: The Animal Farm
Román

Zvířata na farmě pana Jonese se jednoho dne rozhodnou, že už mají dost nadvlády a otrokářství člověka a vzbouří se. Vyženou Jonese i s jeho manželkou a začnou hospodařit samy. Jak dopadne jejich snaha o lepší život?

Příběh o farmě zvířat vyšel v českém překladu roku 1946 a o dva roky později byl na dlouhou dobu zakázán. Když si knihu přečtete, zjistíte, že komunisty nemohlo nechat toto dílo chladnými, neboť již oslovování zvířat "soudruhu" v nich jistě hnulo žlučí. A v knize jde o více než to. 

Knížka je útlá, sto padesáti stránková a přelouskáte jí za jedno odpoledne. Čte se krásně a ač tušíte, jak to všechno dopadne, stejně vám konec vyloudí ironický úsměv na rtech. O knize by se dalo psát obšírněji, ale nechci prozrazovat pointu, poradím vám jen jedno - přečtete si jí, stojí za to! A ujišťují vás, že to není krásná pohádka o zvířátkách na dobrou noc.

90%

pátek 26. září 2014

Šifra mistra Leonarda

Autor: Dan Brown
Originální název: The Da Vinci Code
Dobrodružný román

Jacques Sauniére je hlavní správce Louvru, který patří mezi největší muzea na světě. Jednoho dne je v tomto muzeu nalezeno jeho bezvládné tělo. Ještě než vydechl naposledy, stačil kolem sebe vytvořit sérii šifer. Vyšetřovatel na místo činu přizve univerzitního profesora náboženské symbologie Roberta Langdona, který je tou dobou náhodou v Paříži. Langdon se snaží vyluštit a pochopit správcovy šifry, aby napomohl vyšetřování. O několik minut později přichází na pomoc i Sophie Neveuová, která pracuje na dešifrovacím oddělení. Co znamenají záhadné šifry a proč je vůbec Sauniére vytvořil?

O románu Šifra mistra Leonarda Dana Browna slyšel snad každý. Dílo vyšlo poprvé v češtině v roce 2003 (ano, a já ji čtu až v roce 2014 :D). Kniha se stala celosvětovým bestsellerem a velkou reklamu jí udělala katolická církev, která knihu kritizovala a vyzývala k tomu, aby si jí věřící nekupovali a nečetli ji. Kniha totiž zrovna nechválí Vatikán a katolickou církev, ale spíše podrývá její autoritu, což se církvi velmi nelíbilo. Podle mého názoru to není až tak hrozné a kdyby katolická církev mlčela, udělala by pro sebe rozhodně líp. Dokonce znám mladého a vzdělaného člověka, který knihu na doporučení své církve raději nečetl, neboť se necítil připraven na tuto zkoušku. A kdybych neslyšela jeho slova na vlastní uši, nevěřila bych, že takoví lidé vůbec jsou. Na mě by toto varování působilo zcela jistě opačně a upalovala bych rychle pro knihu :D.


Okolo čtyři sta padesát stran přečtete rychle. Kniha je čtivá a neustále se v ní něco napínavého děje, tudíž máte neutuchající nutkání číst dál. Opravdu nehrozí, že knihu mrštíte do kouta a už si na ní nevzpomente, protože brouk zvědavosti ve vás bude hryzat dál a dál a vy budete chtít vědět, jak to bude v další kapitole. 

Na knize oceňuji také to, že jsem se dozvěděla nové věci, například co je Fibonacciho posloupnost nebo Zlatý řez. Autor vás v knize neustále utvrzuje o své pravdě argumentacemi z umění a historie. Přiznám se, že v těchto oblastech nejsem zběhlá a tak nevím, jestli byly všechny informace pravdivé či nikoliv, ale setkala jsem se s názory, že jsou to slátaniny. Tudíž bych knihu nedoporučila odborníkům v této oblasti, neboť by jim mohly vstávat vlasy hrůzou, ale pro mě to bylo o.k. :) Další pozitivum knihy vidím v tom, že mě navnadila na návštěvu Louvru, kde jsem zatím nikdy nebyla. Román mě dokonce "donutil" vygooglit si některá umělecká díla, jako například obraz Poslední večeře a důkladněji je prozkoumat. :)

Co bych Brownovi vytkla je to, že nechal hlavní postavy pobíhat po světě tři dny v kuse bez jediné hodiny spánku. Chtěla bych vidět člověka, který dokáže tak dlouho bez spánku fungovat a ještě luštit šifry! To bylo opravdu přehnané. Naopak musím pochválit napínavost děje a náhlé zvraty, které vždy hodnotím velmi kladně, i když konec knihy mi přišel trochu slabší. 

77%

pondělí 22. září 2014

Všechny řitě světa i ta má

Autor: Charles Bukowski
Originální název: South of No North
Povídky

Už dlouhou dobu jsem si chtěla přečíst něco od Bukowského, ale pořád jsem to úspěšně odkládala. Až nyní jsem se k četbě rozhoupala :). Vždycky mě totiž zajímalo, co je obsahem knihy s tak výstředním názvem jako Všechny řitě světa i ta má nebo Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství. Nakonec jsem si vybrala první z nich a pustila se do čtení.

Kniha obsahuje dvacet sedm povídek, které nejsou nikterak rozsáhlé. Celá kniha má zhruba dvě stě stránek. Povídky jsou silně autobiografické. Ve většině z nich je "hlavní postavou" Henry Chinaski přezdívaný Hank (ano, naše slavná hudební skupina v čele s Michalem Malátným, je pojmenována podle tohoto chlapíka), který je autobiografickou postavou Charlese Bukowského. Henry Chinaski se objevuje i v další tvorbě autora.

V každé povídce zaujímá významnou roli chlast (abych se držela autorových výrazů). V této knize snad neexistuje povídka, která by opomněla zmínit alkohol. Hlavní hrdina většinou chlastá "první ligu", je bez zaměstnání (což není divu, když tak chlastá), žije v chudobě a stěhuje se od jednoho podnájmu k druhému. Sex je dalším stěžejním tématem knihy. Se sexem je to v povídkách stejné jako s chlastem. Souloží se v každé povídce, ať už je to znásilnění nebo prostituce. Dalšími motivy knihy jsou dostihy, box a sebevražda.

Po dočtení knihy se mi většina povídek smíchala dohromady a upřímně si je jednotlivě moc nepamatuju. Samozřejmě ty obzvlášť zajímavé a netradiční mi v hlavě utkvěly :), například povídka o paní nebo slečně, která měla v klícce maličké lidi a tito spolu často měli sex, což paní nesmírně vzrušovalo :D. Všechny řitě světa i ta má je rovněž název jedné z povídek v knize. Povídka vypráví o velkých a vleklých strastech s hemeroidy. Nejen, že jsem se u tohoto popisu musela upřímně zasmát, protože to není možné, co někteří lidé dokáži napsat, ale také se mi konečně objasnil název knihy. 

Většina povídek končila bez jakékoliv pointy. Mě se to v podání Bukowského líbilo a sedělo mi to k jeho stylu. Prostě skončil a šel dál. O co bych se při jeho psaní obešla, byl popis některých scén, které mě fakt nezajímaly, jako to, že se někdo dobře vysr.l a podobně. Vím, že Bukowski je známý pro svůj syrový styl, ale mě na tom nepříjde nic extra a je mi docela jedno, jak se kdo vysr.l :D. 

Z celé knihy mám pocit, že jí napsal někdo hodně nasr.ný (omlouvám se za výrazy, ale k této knize to prostě patří) a ne moc šťastný. Z díla na mě dýchl zmar, který se autor pokoušel překrýt tím, že se snažil vyobrazit chlastání a opích.ní čehokoli živého jako cool styl života. I když občas přiznal, že to až tak skvělé není a jeho úvahy o sebevraždě tomu jen nasvědčovaly.

Jsem ráda, že jsem si dílo Všechny řitě světa i ta má přečetla, mám alespoň představu o díle a tvorbě tohoto slavného pána. A hlavně konečně vím, co si pod názvem knihy mám představit!!! :D Ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by mě toto dílo nějak extrémně ohromilo nebo natolik šokovalo, že bych ho musela vychvalovat do nebes. To ani zdaleka ne. Jen si myslím, že je dobré mít přehled a číst i díla, která se na svět dívají z jiného pohledu. I když je ten pohled dost nasr.ný!

45%

úterý 16. září 2014

Partner

Autor: John Grisham
Originální název: The Partner
Detektivní/román

Patrick Lanigan je úspěšný právník, který má krásnou manželku a dvouletou dcerku Nicole Ashley. V únoru roku 1992 se stane obětí autonehody a na místě uhoří a nezbyde z něj více než popel. Nikdo zpočátku nemá podezření na to, že by tomu mohlo být jinak. Ve skutečnosti se Patrick v den svého pohřbu skrývá na nedalekém stromě s dalekohledem v ruce a s devadesáti miliony dolarů na účtu a ze zvědavosti pozoruje svůj vlastní pohřeb...

Třista čtyřiceti pěti stránková kniha Partner mě velice příjemně překvapila. Od autora knihy Johna Grishama jsem totiž ještě nikdy nic nečetla, takže jsem neměla ani žádné přehnané představy o tom, co mě čeká. Ale hned při přečtení anotace mě kniha zaujala. Právník, který zinscenuje vlastní smrt, to může být zajímavé, řekla jsem si. A taky že bylo! 

Kniha mě chytla hned od začátku. U většiny knížek se musím nejdříve prokousat začátkem, aby mě kniha fakt bavila, ale tady tomu bylo jinak. Každou volnou chvilku jsem četla, protože jsem se nemohla dočkat dalších informací a indícií. Čím dále jsem se v ději dostávala, tím více jsem si říkala: "Ten Patrick, to je ale třída, jak on je mazaný, to snad není možné!"

Poté jsem dospěla do stádia, kdy jsem si sama představovala tu situaci. Co bych dělala, kdybych mohla začít žít jako úplně nový člověk bez minulosti a očekávání s devadesáti miliony dolarů v kapse? Kde bych žila? Co bych si koupila? Jaké sny bych si splnila? Bavilo by mě to? Nebyla bych přehnaně paranoidní, že mě někdo pozná, zastřelí, okrade?

V knize mě ani tak moc nezajímalo, jak ukradl Patrick ten ohromný balík pěnez, ale spíše to, jak přesně zinscenoval vlastní smrt. Jak to udělal, že se v autě našly ostatky těla, když jeho tělo to evidentně nebylo. To někoho zabil? Nebo si sehnal nějaké lidské kosti? Nebo co? Na rozuzlení jsem čekala dlouho dobu a když jsem se ho konečně dočkala, tak bylo úplně jiné, než jsem vůbec mohla předpokládat. Miluju, když mi někdo úplně vyrazí dech (obrazně řečeno samozřejmě :)). Ale nejvíce ze všeho mi vyrazil dech konec knihy. Ten byl opravdu perfektní a pro mě FAKT nečekaný. A takové konce já zbožňuju, neboť nejhorší co pro mě může být je to, když předpovím konec knihy a ona tak opravdu skončí.

Knihu bych doporučila všem, kteří hledají napínavou četbu s detektivní nádechem. Kniha má spád, takže se nemusíte bát toho, že se jí budete dlouho prokousávat. Ona vám sama nedá spát! :)

85%

pátek 12. září 2014

Zápisky mladého lékaře

Autor: Michail Bulgakov
Originální název: Zapisky junogo vrača
Deník/Povídky

Mladý lékař odjíždí do zapadlé vesnice, kde je nucen provádět lékařskou praxi. Ihned po škole má sice spoustu vědomostmi, ale pouze ty v praktikování skutečné medicíny nestačí. Vše se odehrává na začáku 20. století, tudíž mladý absolvent nemůže využívat dnešních exkluzivních vyšetřovacích metod jako například ultrazvuku či magnetické rezonance, ale musí se spoléhat na fonendoskop a své pomocníky - porodní asistentky a felčara.

Kniha líčí úzkosti a strasti mladého lékaře, který právě zdárně ukončil univerzitu a je nemilosrdně vržen do praxe. Zápisky mladého lékaře jsou autobiografickým dílem Michaila Bulgakova, který skutečně vystudoval lékařskou fakultu na univerzitě v Kyjevě a věnoval se praxi. Ač byla kniha psána na počátku dvacátého století, tak musím z vlastní zkušenosti říci, že podobné úzkosti a stres zažívají všichni nastupující lékaři. Proto ji velmi doporučuji studentům medicíny :))), ale samozřejmě nejen jim. 

Dílo je krátké (cca 200 stránek) a čtení je opravdu příjemné. U jednotlivých případů, které lékař musel ve dne či v noci řešit, jsem byla vždy hned od počátku napjatá a dost zvědavá, jak to všechno dopadne. Přežije či nepřežije tento pacient? Jakou chorobou vůbec trpí? A tak dále :). Začátek knihy se mi zdál lepší, protože v něm byly postupně líčeny události nebo případy, které musel lékař řešit. Některé dopadly zázračně dobře, jiné bohužel skoničly tragicky. Ale takový je život. Žádný lékař nemůže zachránit všechny pacienty, to bychom nikdy neumřeli. Druhá polovina mi přišla trochu chaotická, ale špatná rozhodně nebyla.

Tato Bulgakova prvotina byla sice napsána kolem roku 1916, což bylo téměř před sto lety, ale strach, úzkost a nejistota z léčby prvních pacientů zůstávají i ve 21. století :)

85%

sobota 30. srpna 2014

Redeeming Love

Autor: Francine Rivers
Český název: Vykoupená láska
Román

Náhodně jsem přečetla velmi pozitivní recenzi na tuto knihu a v tu ránu jsem věděla, že si ji prostě musím přečíst. Znáte to. Problém nastal tehdy, kdy jsem knihu nemohla nikde sehnat. Pak jsem jí ale  vygooglila v originále. Ano, ukamenujte mě, nekoupila jsem si jí. Angličtinou sice poměrně obstojně vládnu, ale i přesto se mi nechtělo číst celou knihu v cizím jazyce. Přece jen mi to jde pomaleji, avšak zvědavost byla silnější a i díky tomu jsem konečně přečetla celou originální knihu v angličtině (hip hip hurááá), aneb všechno zlé je k něčemu dobré. :)

Vykoupená láska vypráví životní příběh Sarah (později přejmenované na Angel), která žije pouze se svou matkou Mae. Její otec k nim přijíždí jen občas, aby si náležitě užil s Mae a pak se vrací za svou rodinou. Sarah se v útlém věku dozvídá, že je nechtěné dítě a její otec jí přímo pohrdá. Mae je nakonec odkopnuta otcem Sarah a je donucena se i s dcerou přestěhovat do přístavu, kde se živí jako prostitutka. Mae po pár letech umírá a malá Sarah zůstane pouze s Rabem (přítel Mae), který chce sice pro Sarah to nejlepší, ale nevědomky ji prodá do nevěstince, kde Sarah dostává nové jméno - Angel. Místo toho, aby malá holčička prožívala život dítěte, je zneužívána a jediné co v dospělosti umí, je to, jak nejlépe uspokojit muže. Jednoho dne Angel zahlédne zbožný farmář Michael, který se do ní v jediném okamžiku zamiluje a rozhodne se, že jí zachrání...

Ohhh holky...pokud si chcete přečíst něco, kde se nachází perfektní muž, kterého budete nejspíš taky milovat :D, přečtěte si Vykoupenou lásku. Michael je silný, mužný a přitom něžný a neskonale milující chlap! Kéž by takoví chlapi žili i na naší planetě :D (btw. jestli o někom takovém víte a je ještě volný, což by byl asi zázrak, tak mi dejte vědět :D) Michael věří v Boha a často si s ním povídá. V naší ateistické zemi se toto asi nebude zamlouvat mnoha čtenářům, ale já mám opačný názor. Charakter Michaela by nebyl takový, kdyby nevěřil v Boha, to je jasné :). Tak a teď už končím s rozplýváním nad Michaelem.

Kdyby někdo z nás měl prožít jen desetinu toho co Angel, tak bychom asi skončili v blázinci. Angel byla zneužívána od dětství a místo toho, aby se rozvíjela a prožívala obvyklé dětské starosti a pubertu, tak byla doslova "vycvičena" k uspokojování mužských. Její osobnost byla silně poškozena a ona prostě jen přežívala. Je velmi zajímavé pozorovat to, co s ní udělalo hezké zacházení a hlavně nepodmínečná láska. Angel jsem od začátku držela pěsti a přála si, aby si konečně dokázala užívat hezké chvíle, ale její pokřivená duše se pořád vzpírala. S napětím jsem čekala co udělá, kdy uteče, kdy se vrátí, kdy jí zase Michael zachrání atd. 

Vykoupená láska není prvoplánová kniha, kde zachrání skvělý chlap krásnou prostitutku a všechno je okey, protože takový zkrátka život není a díky bohu ani tento román. Kniha mi ukázala jak moc je třeba odpouštět, ať si třeba myslíme, že máme právo být naštvaní, uražení, pobouřeni a já nevím co ještě. Kniha mi také ukázala to, jak krásný je život, když v něm žijí krásní (ne fyzicky, ale duševně) lidé, kteří dokáží opravdu milovat ostatní, nejen sebe, majetek či postavení.

79%

středa 30. července 2014

Paní Bovaryová

Autor: Gustave Flaubert
Originální název: Madam Bovary
Román

"Vždyť nikdo nikdy nemůže přesně sdělit své touhy, myšlenky a bolesti, neboť lidské slovo je jako puklý kotel, na kterém bubnujeme melodie dobré tak pro medvědy k tanci, a přitom bychom chtěli obměkčit hvězdy."

Ema žije se svým otcem na statku. Otec si jednoho dne zlomí nohu a pošle pro lékaře Charlese Bovaryho. Ten je v té době sice ženatý se starší paní (sňatek domluvila Charlesova matka, aby byl syn dobře zaopatřen), ale i přesto se mu Ema líbí (to se nevylučuje, že jo :D). Návštěvy na statku jsou častější než vyžaduje léčba, což se samozřejmě jeho manželce nelíbí. Charles jí uposlechne a přestane na statek jezdit. Jednoho dne lékařova manželka náhle zemře a on prožívá velký smutek. Začne znovu jezdit za Emou a jejím otcem. Charles Emu miluje a chce si ji vzít, avšak bojí se vyjádřit a pořád to odkládá. Jednou se přece jenom rozhoupe a požádá otce Emy o její ruku. A jak už to tak bývá po žádosti o ruku nastává svatba. Ema záhy zjistí, že není v manželství šťastná a že Charlese nemiluje, naopak Charles je v sedmém nebi a pro Emu by se rozkrájel.

Ema je ten typ ženy, který žije více ve svých představách a snech než v realitě, což se jí stane nakonec osudným. Má toho poměrně dost načteno z červené knihovny a podle toho její představy taky vypadají. Touží po vášnivé a neutuchající lásce, po milenci, který bude nad ní "vzdychat" a "ochat" a bude jí milovat až za hrob (no která ženská by to nechtěla :D, ale Ema to žene do extrémů). Touží po bohatství, krásném bydlení a životě na úrovni, takže neváhá dělat dluhy všude možně, jen aby uspokojila své zhýčkané představy. Vůbec nemyslí na následky a už vůbec ne na své okolí. Ema je prostě sobeckost sama. Mnoho lidí, kteří Paní Bovaryovou četli, nemohli Emu a Charlese vystát :D. Na jednu stranu se tomu nedivím, na druhou stranu mě tak hrozně na nervy nešli, což je asi dáno tím, že mám v sousedství podobné typy lidí a už jsem se přestala divit, čeho všeho jsou někteří lidé schopni.

Knížka se mi četla velmi dobře. Nejsou tam dlouhé pasáže popisující krajinu nebo něco nezáživného (pro mě nezáživného). Román vám ukáže, kam až to může dojít, když žijete v iluzích a nerespektujete  realitu. Snít je krásné, ale jenom snít a nebrat v potaz život takový jaký je, opravdu nejde. Dílo vzniklo v roce 1857, ale myslím si, že povahy lidí zůstávají a zůstanou pořád stejné.

66%

čtvrtek 24. července 2014

Tajemství Lance Armstronga

Autor: Pierre Ballester, David Walsh
Originální název: L. A. confidentiel - les secrets de Lance Armstrong
Biografie, sport

Právě jsem si v televizi pustila osmnáctou etapu Tour de France z Pau do Hautacam, která měří sto čtyřicet pět a půl kilometru.  Proč se na třítýdenní závod vůbec dívám? Jednak mám prázdniny a můžu si to dovolit, druhak mě to baví a hlavní důvod je ten, že tam jsou pěkní chlapi samozřejmě :D. Ne, že bych se pět hodin denně po dobu tří týdnů dívala na Tour, takový blázen zase nejsem, ale občas prostě koukám :).  

A proč to tady vůbec píšu? Kvůli L. Armstrongovi. Už dávno jsem četla jeho biografii nazvanou Tajemství Lance Armstronga, kterou napsali dva sportovní novináři. Kdo se zajímá o sport či konkrétně o cyklistiku, ví, co Lance Armstrong znamená v tomto odvětví sportu. Byl to vynikající závodník (minulý čas proto, že už nemůže jezdit na kole), který měl obrovský potenciál a vyhrával spoustu závodů. V roce 1996 mu byla diagnostikována rakovina varlat a to již v třetím stádiu s metastázami v plicích a mozku. Naštěstí se z toho Lance dostal a skutečně se zcela uzdravil. Následně se vrátil k cyklistice a opět začal tvrdě trénovat. Od roku 1999 do 2005 vyhrál každý ročník Tour de France a byl nepřekonatelný. Samozřejmě se spekulovalo o dopingu, ale nic se neprokázalo. Armstrong se stal ikonou. Založil nadaci Lance Armstrong Foundation, která pomáhá lidem trpícím rakovinou.

Knihu jsem četla asi před třemi lety. Byla to doba, kdy ještě nepraskla ona bublina s Armstrongovým dopingem. Hltala jsem knihu jedním dechem, zvláště ty části kde se psalo o jeho nemoci a boji s ní. Říkala jsem si, jaký to je borec, že přežil takovou těžkou nemoc a pořád trénoval a dokázal se po tom všem vrátit a sedmkrát vyhrát Tour. Nechápala jsem, že je to vůbec možné. Přece ty operace, chemoterapie a další zákroky a on se i přesto vrátí na vrcholnou úroveň a poráží ostatní sportovce. Na jednu stranu jsem tomu nemohla uvěřit, ale na druhou stranu jsem si říkala, tak proč ne. Asi má něco navíc, větší vůli, vrozeně lepší fyzickou výbavu nebo něco. A nemýlila jsem se. Měl něco navíc, lepší doping :D.

V roce 2013 se u Oprah Winfrey přiznal k používání zakázaných látek a taky k šikanování lidí, kteří na jeho dopování upozorňovali. Odebrali mu všechny tituly z Tour de France a ještě další tituly z jiných závodů. Zakázali mu závodit na kole. Jako mrknutím oka se ikona sportu a boje s nemocí rozplynula. Mnoho fanoušků, jež mu fandili a věřili, neuvěřitelně zklamal, sponzoři chtěli za podvod zpátky svoje peníze a Armstrong spadl z výšin do propasti. Je to smutné, většina lidí ho odsoudila, ale na druhou stranu mu musíme přiznat i to, co udělal skvělého. Začal masově šířit osvětu ohledně rakoviny varlat, jen to je samo o sobě úžasné. Není pochyb, že jeho osvěta pomohla k mnoha časným rozpoznáním této nemoci. Dále založil výše zmíněnou nadaci, která financuje věděckou činnost. Lance Armstrong už bude navždycky ten, který měl rakovinu varlat, vyhrál sedmkrát Tour de France a hlavně ten, který dopoval. To už mu nikdo neodpáře. Ale ruku na srdce, kdo ví kolik takových dopujících idolů na světě máme, jen jejich bublina zkrátka nepraskla.

sobota 19. července 2014

Nadějné vyhlídky

Autor: Charles Dickens
Originální název: Great Expectation
Román

"Ví bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce."

Philip Pirrip přezdívaný Pip je sirotek, který své rodiče zná pouze jako jména na náhrobcích. Pipa od malička vychovává jeho sestra, která nejde pro ránu daleko a něco jako láska je pro ní nejspíše sprosté slovo. Naštěstí její manžel Joe je zcela jiného zrna. Joe je kovář a je to upřímný, čestný a velmi hodný člověk a Pipa má z hloubi duše rád. Je sice krapet negramotný a dnešním slovníkem "out", ale má ryzí srdce. Pip sní o tom, že jednoho dne bude bohatý a dostane se do "lepší" společnosti a kupodivu se mu tento sen splní, neboť ho začne sponzorovat neznámý člověk. A tak se Pip dostane do Londýna a začne žít život "pána". Ale bude ten život šťastnější než jeho původní život v kovárně?

"Tak se po celý život dopouštíme nejhorších slabostí a nízkostí kvůli lidem, kterými nejvíce opovrhujeme."

Kniha Nadějné vyhlídky má 574 stránek a vyšla v roce 1861 v Londýně jako třináctá Dickensova novela. Kniha je psaná v první osobě. Od Dickense jsem dosud nic nečetla a konečně jsem to chtěla napravit. A proč? Jednak je Dickens světoznámý autor a říkala jsem si, jaká je ostuda od něj ještě nic nečíst, ale hlavní důvod výběru Dickense byl jiný. Miluju knihy Johna Irvinga a vím, že John Irving má velmi rád knihy Dickense (např. v Pravidlech moštárny se vyskytují Dickensovy knihy). Dokonce Nadějné vyhlídky a David Copperfield patří mezi deset nejoblíbenějšcíh Irvingových knih! Tudíž mě zajímalo, jestli se Dickensova díla podobají těm Irvingovým, potom bych měla o výběru čtiva na dlouho postaráno.

A jak se mi kniha četla? Bohužel musím říct, že první polovina knihy mě příliš nebavila a spíše jsem se nutila číst dál. Ale na druhou stranu docela hodně knih se mi ze začátku nezdá příliš čtivých a nakonec jsou opravdu dobré a i proto jsem pokračovala ve čtení. Ve druhé polovině románu se vše zlomilo a já se zase nutila spíše nečíst, abych stihla udělat přes den taky něco jiného. V čem je takový rozdíl mezi první a druhou půlkou díla? Druhá polovina knihy je více napínavá, vyskytuje se tam více zápletek a zvratů a pořád vás to nutí číst dál a dál, abyste se dozvěděli jak ta a ona událost dopadne.

"Byl to pro mne památný den, protože způsobil velké změny v mém životě. Ale tak tomu je s každým životem. Představte si, že byste z něho vyškrtli jeden určitý den, a uvažte, jak rozdílně by se utvářel jeho běh. Postůj, oko, jež toto čteš, a zamaysli se na okamžik nad dlouhým řetězem ze železa nebo ze zlata, z trní nebo z květů, který by tě nikdy nespoutal, nebýt toho, že jeho první článek ukul jeden památný den."

 Pipa jsem měla ráda od začátku příběhu až do konce a trochu jsem uvažovala, že podle něj pojmenuju i své kotě, ale nakonec to nedopadlo. Tak snad příště :D. Celkově se mi příběh líbil, musím uznat, že to Ch. Dickens hezky vymyslel, jen bych trochu zkrátila začátek. Co se týče podobnosti s Irvingovými knihami, tak jsem je tam moc neviděla. Irving je prostě lepší (alespoň podle mě). :)

75%

čtvrtek 17. července 2014

A přesto říci životu ano

Autor: Viktor Emil Frankl
Originální název: …trotzdem Ja zum Leben sagen
Psychologické, biografie, holocaust

"Tělesná bolest způsobená ranami není to podstatné u nás dospělých vězňů, ostatně právě tak jako u trestaných dětí. Člověka v té chvíli duševně bolí rozhořčení nad nespravedlností, popřípadě bezdůvodnost. A ikdyž jde taková rána vedle, může za takových okolností bolet dokonce více."

A přesto říci životu ano je kniha napsaná psychologem a lékařem Viktorem Franklem, který se sice narodil ve Víndi (v roce 1905), ale jeho rodiče pocházeli z Čech a Moravy. Franklův otec se narodil v moravském městečku a odešel studovat medicínu do Vidně. Matka Viktora Frankla pocházela z pražské židovské rodiny. 

Původně se Viktor Frankl chtěl stát gynekologem, aby byl co nejblíže zrození lidského života. Nakonec se však rozhodl pro jinou specializaci a to neurologii a psychiatrii. Během druhé světové války dostal možnost opustit Němci zmítanou zemi, ale rozhodl se zůstat se svými rodiči. Nakonec v roce 1942 byl poslán do koncentračního tábora. V průběhu tří let byl postupně v Terezíně, Osvětimi i koncentračním táboře Dachau. Během války v koncentračních táborech Frankl přišel o celou širokou rodinu, jen jeho sestra Stella přežila. Zkušenosti z tábora smrti tvoří základ Franklovy psychoterapeutické metody - logoterapie, což je ve své podstatě hledání smyslu života ve všech situacích. Logoterapie pomáhá najít východisko z existenciální frustrace, tj. nenaplněná touha po smyslu, která vzniká u člověka, který pochybuje o smyslu své existence, svého života vůbec, člověk neví co dál. Logoterapie nevnucuje nějaký určitý smysl života, ale pomáhá najít smysl podle osobnosti daného člověka (soused má jako smysl života třeba být vědcem, kdežto můj smysl života může být rodina atd.)

"Kdykoliv je člověk vystaven nevyhnutelné situaci, z níž není úniku, kdykoli se musí postavit osudu, který nelze změnit, dostává tím poslední příležitost naplnit nejvyšší hodnotu, naplnit nejhlubší smysl, smysl utrpení. Neboť na čem nejvíce záleží, je postoj, který zaujmeme vůči utrpení."

Dílo A přesto říci životu ano má dvě částí. První je vzpomínková - Psycholog prožívá koncentrační tábor, kde autor popisuje svou cestu koncentračními tábory. Druhá část je drama Synchronizace v Březince, kde formou divadelní hry Frankl ukazuje svou verzi osobního utrpení v koncentračním táboře, tak aby ukázal odlišné přístupy filizofů - Sokrata, Spinozy a Kanta. Rozdílné přístupy stojí na konceptech logoterapie. Ale rozhodně se nemusíte bát, že to bude nuda a plané řečnění :)

Kniha mě opravdu velmi zaujala a moc se mi líbila. Není dlouhá, čítá okolo sto sedmdesáti stran a většinu knihy tvoří právě vzpomínková část, kde Frankl popisuje to, čím člověk z psychického hlediska procházel v průběhu příjezdu do lágru, pobytu v něm a pak i to, co prožívali tito lidé po osvobození (těch mnoho nebylo). Autor všechny poznatky doprovází popisem konkrétních situací, které prožil na vlastní kůži, což na díle opravdu oceňuji.

"Psychiatrie zná chorobu zvanou šílená víra v omilostnění (Begnadigungswahr): k smrti odsouzený je právě v posledním okamžiku přesvědčen, že ho v poslední chvíli před popravou zastihne milost. Tak jsme se i my křečovitě chytali naděje a až do poslední chvíle jsme věřili, že to nebude, že to prostě nemůže být tak zlé!"

Existuje mnoho knih, které popisují hrůzy války a zejména koncentračních táborů. Tato kniha je jiná. Opravdu se zaměřuje výhradně na to, co se děje s psychikou člověka a jak se mění. Netouží po tom, aby čtenáře šokovala (to už udělaly jiné knihy), ale chce objasnit chování lidí, ať už na straně vězněných tak na straně esesáků. Možná si říkáte, že to musí být nudné čtení, ale opak je pravdou. Je to hodně zajímavá kniha, hlavně díky konkrétním příkladům, kterou jsem určitě nečetla naposled. 

"Tu mnou projíždí myšlenky: Poprvé ve svém životě zakouším pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za trest: moudrost vydestilovanou z jejich života. Pravdu toho, co opěvovalo tolik básníků. Pravdu, že láska je nějak poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho posledního, toho krajního, co může vypovědět lidské myšlení, básnictví a víra: vykoupení láskou a v lásce! Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může být blažený (byť i jen na okamžik), je-li ve svém nejhlubším nitru oddán obrazu milovaného člověka."


100%

pátek 11. července 2014

Bible

Ač jsem věřící člověk, který chodí do kostela jednou za uherský rok a to nejraději na svatby (což je samozřejmě ostudné), tak jsem celou Bibli ještě nepřelouskala. Mám sice takové tajné ambice, že bych snad jednou celou knihu knih chtěla přečíst, ale zatím to zůstává jen u těch ambicí. Když už se vrhnu občas na čtení Bible, tak si buď otevřu knihu na jakékoliv stránce a část si přečtu, nebo vyhledávám své oblíbené pasáže, které mám nejraději.

V tomto článku, bych se s vámi chtěla podělit o své oblíbené kousky, možná se zalíbí i vám.

1. Korintským 13 
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. 

Matouš 7 
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.  

Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.

Matouš 17
„Amen, říkám vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete téhle hoře: ‚Přejdi odsud tam,‘ a ona přejde a nic pro vás nebude nemožné.“

Matouš 21
„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici. Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“
„Ten první,“ řekli.
Ježíš jim odpověděl: „Amen, říkám vám, že výběrčí daní a nevěstky jdou do Božího království před vámi. Když k vám Jan přišel cestou spravedlnosti, nevěřili jste mu, ale výběrčí daní a nevěstky mu uvěřili. Ale ani potom, co jste to viděli, jste si nerozmysleli, že mu uvěříte.“
 
A jak jste na tom se čtením Bible vy?

úterý 8. července 2014

Muž, který chtěl být šťastný

Autor: Laurent Gounelle
Originální název: L´Homme qui voulait etre heureux
Román/rozvoj osobnosti

"To je síla. Takže nakonec opravdu každý uvěří své vlastní realitě, která ve skutečnosti není nic jiného než výplod toho, čemu věří. To je fakt šílené, člověku z toho jde hlava kolem." 

Julien  tráví svou dovolenou na Bali a doslechne se o místním starém léčiteli. Ačkoli Julien netrpí žádnou fyzickou nemocí, rozhodne se starého léčitele vyhledat. Jen tak, ze zvědavosti. Věhlasný léčitel muže prohlédne od hlavy až k patě a nic zvláštního z fyzického hlediska nenajde, až na to, že Julien asi není tak úplně šťastný člověk.

Kniha Muž, který chtěl být štastný je krátké sto čtyřiceti osmi stránkové dílo, které jste schopni přečíst za jedno odpoledne. Řekla bych, že se čte takzvaně samo. Knihu bych zařadila spíše do kategorie rozvoj osobnosti než mezi romány. Pokud jste již četli nějaké knihy z oblasti rozvoje osobnosti, poté asi nebudete obsahem díla překvapeni, neboť se tématicky opakuje. Alespoň já to takto cítím. Pro ty, jež jsou v této oblasti nepolíbeni, dílo poskytne jistě mnoho nových myšlenek.


"Přesto zdůrazňuji, že hmotné statky nemohou přinášet štěstí. Mnoho lidí s tímto názorem souhlasí a mnohdy jej i významně hlásají, ale uvnitř, podvědomě, stejně věří, že  by jim štěstí přinesly. Budou tedy odsuzovat chování těch, kteří dávají najevo své bohatství, avšak toto odsouzení bude podbarvené závistí, neboť část jich samotných prahne po tomtéž a myslí si, že boháči jsou šťastnější. Toto přesvědčení je velmi rozšířené, dokonce i mezi těmi, kteří tvrdí pravý opak."

A jaké hlavní myšlenky jsou v knize? 
  • Jsme to, v co věříme. 
  • Nebojme se poprosit o pomoc někoho jiného. 
  • Občas musíme něco obětovat, abychom něco většího získali. 
  • Peníze štěstí nepřinesou, ale jejich nedostatek může štěstí narušovat. 
  • A další...

Čtení knihy Muž, který chtěl být šťastný, bylo pro mne milou záležitostí a pokud se rozhodnete věnovat svůj čas této knize i vy, věřte, že určitě neprohloupíte. Některé zákonitosti je třeba si neustále opakovat a opakovat a opakovat... :)

70%