čtvrtek 17. července 2014

A přesto říci životu ano

Autor: Viktor Emil Frankl
Originální název: …trotzdem Ja zum Leben sagen
Psychologické, biografie, holocaust

"Tělesná bolest způsobená ranami není to podstatné u nás dospělých vězňů, ostatně právě tak jako u trestaných dětí. Člověka v té chvíli duševně bolí rozhořčení nad nespravedlností, popřípadě bezdůvodnost. A ikdyž jde taková rána vedle, může za takových okolností bolet dokonce více."

A přesto říci životu ano je kniha napsaná psychologem a lékařem Viktorem Franklem, který se sice narodil ve Víndi (v roce 1905), ale jeho rodiče pocházeli z Čech a Moravy. Franklův otec se narodil v moravském městečku a odešel studovat medicínu do Vidně. Matka Viktora Frankla pocházela z pražské židovské rodiny. 

Původně se Viktor Frankl chtěl stát gynekologem, aby byl co nejblíže zrození lidského života. Nakonec se však rozhodl pro jinou specializaci a to neurologii a psychiatrii. Během druhé světové války dostal možnost opustit Němci zmítanou zemi, ale rozhodl se zůstat se svými rodiči. Nakonec v roce 1942 byl poslán do koncentračního tábora. V průběhu tří let byl postupně v Terezíně, Osvětimi i koncentračním táboře Dachau. Během války v koncentračních táborech Frankl přišel o celou širokou rodinu, jen jeho sestra Stella přežila. Zkušenosti z tábora smrti tvoří základ Franklovy psychoterapeutické metody - logoterapie, což je ve své podstatě hledání smyslu života ve všech situacích. Logoterapie pomáhá najít východisko z existenciální frustrace, tj. nenaplněná touha po smyslu, která vzniká u člověka, který pochybuje o smyslu své existence, svého života vůbec, člověk neví co dál. Logoterapie nevnucuje nějaký určitý smysl života, ale pomáhá najít smysl podle osobnosti daného člověka (soused má jako smysl života třeba být vědcem, kdežto můj smysl života může být rodina atd.)

"Kdykoliv je člověk vystaven nevyhnutelné situaci, z níž není úniku, kdykoli se musí postavit osudu, který nelze změnit, dostává tím poslední příležitost naplnit nejvyšší hodnotu, naplnit nejhlubší smysl, smysl utrpení. Neboť na čem nejvíce záleží, je postoj, který zaujmeme vůči utrpení."

Dílo A přesto říci životu ano má dvě částí. První je vzpomínková - Psycholog prožívá koncentrační tábor, kde autor popisuje svou cestu koncentračními tábory. Druhá část je drama Synchronizace v Březince, kde formou divadelní hry Frankl ukazuje svou verzi osobního utrpení v koncentračním táboře, tak aby ukázal odlišné přístupy filizofů - Sokrata, Spinozy a Kanta. Rozdílné přístupy stojí na konceptech logoterapie. Ale rozhodně se nemusíte bát, že to bude nuda a plané řečnění :)

Kniha mě opravdu velmi zaujala a moc se mi líbila. Není dlouhá, čítá okolo sto sedmdesáti stran a většinu knihy tvoří právě vzpomínková část, kde Frankl popisuje to, čím člověk z psychického hlediska procházel v průběhu příjezdu do lágru, pobytu v něm a pak i to, co prožívali tito lidé po osvobození (těch mnoho nebylo). Autor všechny poznatky doprovází popisem konkrétních situací, které prožil na vlastní kůži, což na díle opravdu oceňuji.

"Psychiatrie zná chorobu zvanou šílená víra v omilostnění (Begnadigungswahr): k smrti odsouzený je právě v posledním okamžiku přesvědčen, že ho v poslední chvíli před popravou zastihne milost. Tak jsme se i my křečovitě chytali naděje a až do poslední chvíle jsme věřili, že to nebude, že to prostě nemůže být tak zlé!"

Existuje mnoho knih, které popisují hrůzy války a zejména koncentračních táborů. Tato kniha je jiná. Opravdu se zaměřuje výhradně na to, co se děje s psychikou člověka a jak se mění. Netouží po tom, aby čtenáře šokovala (to už udělaly jiné knihy), ale chce objasnit chování lidí, ať už na straně vězněných tak na straně esesáků. Možná si říkáte, že to musí být nudné čtení, ale opak je pravdou. Je to hodně zajímavá kniha, hlavně díky konkrétním příkladům, kterou jsem určitě nečetla naposled. 

"Tu mnou projíždí myšlenky: Poprvé ve svém životě zakouším pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za trest: moudrost vydestilovanou z jejich života. Pravdu toho, co opěvovalo tolik básníků. Pravdu, že láska je nějak poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho posledního, toho krajního, co může vypovědět lidské myšlení, básnictví a víra: vykoupení láskou a v lásce! Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může být blažený (byť i jen na okamžik), je-li ve svém nejhlubším nitru oddán obrazu milovaného člověka."


100%

3 komentáře:

  1. Ufff, na tohle musí mít člověk asi vážně ,,chuť" to číst, ale zní to zajímavě...

    OdpovědětVymazat
  2. Na to asi není "chuť" nikdy, ale nepřišlo mi to tak hrozné, horší bylo Utekl jsem z Osvětimi.

    OdpovědětVymazat
  3. O knize jsem už slyšela, ale ještě ji nečetla, tak ji posouvám v pomyslném seznamu, protože takové hledání dobrého (pozitivního, majícího smysl) se vždy hodí! :-)

    OdpovědětVymazat