pátek 18. prosince 2015

Malý pražský erotikon

Autor: Patrik Hartl
Román
Počet stran: 440

Malá, vtipná a bachratá kniha o lásce, která se příliš neupejpá, toto je Malý pražský erotikon Patrika Hartla. V Praze v řadových domcích vedle sebe žijí dvě rodiny, jejíž životy se prolínají, tak jak už to ve skutečnosti u sousedů bývá. Ikdyž zde je to prolínání přece jen intenzivnější.

Popravdě jsem nevěděla co od této knihy očekávat. Na obálce je napsáno: toto je knížka o lásce, určená i těm čtenářům, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví. A musím uznat, že je to pravda. Není to slaďoučký a srdceryvný román o neutuchající lásce. Je to spíše syrově podané svědectví o dnešní době. Pro peprné slovo nejde Patrik Hartl daleko a souloží se snad na každé druhé straně. A ikdyž nejsem citlivka, kterou pohorší nějaká ta vulgarita či pohlavní styk (asi jsem si zvykla i díky našemu drahému prezidentu), tak si myslím, že trochu ubrat na prasečinkách by knize neuškodilo. Ale časem jsem si zvykla na toto podání, co mi zbývalo. :D

Ač se zdá čtyři sta čtyřicet stránek docela dost, čtení jde opravdu velmi rychle. Už jen proto, že vás bude dost zajímat, co se stane dál. Klasika. Kniha je příjemná i na omak, měkkou vazbu miluji, hodím do kabelky a jdu, takže v tomto směru není co dodat. 

Kromě časté frekvence sexuálních styků (vím, že název nese slovo erotikon, ale i tak), musím knize ještě vytknout nadměrný výskyt "za vlasy přitažených" situací. Přece jenom je málo pravděpodobné, že se stane tolik absurdit ve dvou rodinách. Ikdyž chápu, že pro knihu je to přínosné, avšak pro kritického čtenáře trochu neúnosné. Ale co bychom českému autorovi neprominuli, že?

Kniha není jen povrchní popis milostného života občanů, nýbrž brousí i do vod značně hlubších. Na konci vás dokonce začne dojímat. Zprvu jsem byla ke knize značně kritická, ale toto mi dlouho nevydrželo a já si jí nakonec oblíbila. Takže pokud ještě sháníte nějaký dárek k Vánocům, mám pro vás tip. P.S. Ale než knihu někomu podarujete, přečtěte si jí nejprve sami! Jediné co vám hrozí je to, že jí už nebudete chtít dát z ruky. :)

79%

pondělí 14. prosince 2015

A hory odpověděly

Autor: Khaled Hosseini
Originální název: And the Mountains Echoed
Román
Počet stran: 390

Pari a její starší bratr Abdullah žijí v Afganistánu v chudých poměrech. Jejich matka zemřela při porodu Pari. Abdullah se stará o malou sestřičku a vytvoří se mezi nimi velmi silné pouto. V útlém dětství jsou od sebe však násilně odděleni. Zatímco Pari žije v bohaté rodině a pro nízký věk na svého bratra brzy úplně zapomene, Abdullah nezapomene.

Začátky vyprávění mě v drtivé většině knih nezaujmou. Spíše se musím nutit číst dále, protože vím, že kniha bude určitě lepší než její počátek (tak jak už jsem zažila nesčetněkrát). Světlou výjimku tvoří právě dílo A hory odpověděly, kde mě začátek rozsekal a strašně se mi líbil, neboť začíná krásnou a neotřelou pohádkou. A už nyní vím, že si tu pohádku přečtu znovu.
 
A hory odpověděly je zajímavě napsaná kniha, která ve svých kapitolách rozvíjí životy mnoha lidí, nejen Pari a Abdulaha. Toto pojetí bohužel budí chaos, což je tak trochu mínus knihy, ale na druhou stranu evokuje spoustu otázek.  Proč autor zmiňuje tento příběh? Proč popisuje právě životní peripetie této osoby? Mnohdy se ani nedozvíme, jak dané životní osudy nakonec dopadly. To můžeme jen hádat.

Mě se na díle líbilo to, že mapuje životy lidí po dlouhý časový úsek. Destíky let. Vidíte proto, jak se osoba vyvíjela v delším čase, co se stalo s jejími ratolestmi, jestli vůbec nějaké měla atd. Člověk má poté ucelenější pohled na životy daných lidí. A mě osobně vždycky hrozně zajímá, co se stalo s člověkem za dvacet, třicet let, když nyní je takový a makový. :)

Celkový dojem z knihy je pozitivní. Neřadím knihu sice mezi to nejlepší co jsem kdy četla, ale spíše mezi "to" lepší. Každý si v knize najde asi něco svého. Všechna hodnocení jsou totiž relativní a skládají se ze spousty malých střípků. Nikdy nebudou dokonalá a vypovídající, protože každý z nás je originál a každý miluje něco jiného.  Ale moje rada zní, přečtěte si, neprohloupíte. 

78%



sobota 7. listopadu 2015

Stalker

Autor: Lars Kepler
Originální název: Stalker
Detektivní román
Počet stran: 600

Průměr. Tímto slovem bych označila knihu manželské dvojice skrývající se pod pseudonymem Lars Kepler. Stalker je vlastně detektivka, ve které se pokoušíte uhádnout vraha nevinných žen. Já jsem si stalkera představovala jinak. Jako muže, který stále dokola otravuje jednu ženu až jí nakonec skrz svou zhrzenou duši zabije. V tomto díle ženy nemají ani tušení, že je někdo sleduje, dokud je nepříjde zabít.

První polovina knihy mi nepřišla napínavá. Nenutilo mě to jako u jiných děl stále číst. Dokonce jsem se musela nutit pokračovat. Druhá polovina knihy je o poznání lepší a ke konci se napětí stupňuje a konečně máte touhu číst dál a dál. Ač by se mohlo zdát, že šest set stránek je strašně moc, díky napětí v druhé části knihy není dočtení Stalkera žádná tragédie ani mučení. 

Na to, kdo je skutečným stalkerem, jsem nepřišla sama a musela jsem si počkat na odhalení. Postava vraha mě trošku zklamala, myslela jsem, že to bude někdo "lepší." :D Ale plus pro knihu je to, že vrah nebyl předvídatelný a prvoplánový.

Celkové hodnocení knihy je, jak už jsem psala na začátku, průměrné. Přispívá k tomu i fakt, že ve mě kniha nevyvolala ani tolik strachu, abych si večer při čtení zatáhla žaluzie na okně. Takže slabší kousek. :) U takových Sériových vrahů od Stéphane Bourgoin, to jsem se bála i zavřít oči. :)

60%

neděle 27. září 2015

Hvězdy nám nepřály

Autor: John Green
Originální název: The Fault in Our Stars
Beletrie
Počet stran: 240

Nevyhledávám bestsellery, protože většinou nejsou až tak perfektní, jaký je o nich mediální obraz.  Také proto jsem dlouho odolávala této knize. Nakonec jsem podlehla a nelituji toho.

Kniha o dvou teenagerech, pro které slovo rakovina není cizí nebo abstraktní pojem. Hazel je šestnáct let a trpí nádorovým onemocněním. Na podpůrné skupině potkává Augusta, který o rakovině ví také své. Přišel kvůli ní o nohu. Tito dva mladí lidé se do sebe zamilují a žijí svou lásku a život až do konce.

Kniha se snaží být humorná, ne vždy se to úplně podaří. Co se knize však nemůže upřít je čtivost. Stránky vám pod rukama doslova samy utíkají a vy toužíte číst dál a dál. Zprvu se mi kniha zdála průměrná. Hezky napsaná. Zajímavá, ale průměrná. Poslední 4/5 díla mě však pohltily. A pohřební řeč Augustova kamaráda před Augustem samotným v kostele, mě doslova rozsekala (Kdo knihu četl, asi ví, o čem mluvím. Kdo nečetl, jděte do toho!). Poslední desítky stran jsem samozřejmě decentně slzela a nuceně dělala v četbě přestávky, abych se nerozbrečela definitivně.

Rozum mi říká, abych o díle napsala více, ale cit protestuje. Budu se držet intuice a tento článek nebudu uměle natahovat. Neboť občas slova nedokáži popsat vše. Zkrátka a dobře, knihu si přečtěte!

82%

neděle 30. srpna 2015

Nebudu nenávidět

Podtitul: Cesta lékaře z Gazy za mírem a lidskou důstojností

Autor: Izzad-Dín Abúléš
Originální název:  I Shall Not Hate: A Gaza Doctor's Journey on the Road to Peace and Human Dignity
Autobiografie
Počet stran: 240

Izzad-Dín Abúléš je Palestinec, který vyrůstal v uprchlickém táboře v Pásmu Gazy spolu se svou rodinou. V knize, která je jeho další snahou o urovnání konfliktu mezi Palestinci a Izraelci popisuje svůj život, strasti, které musí dennodenně jako Palestinec v Pásmu Gazy zažívat a nesmyslné válčení, které nezná hranic. 

Ačkoliv Izzad-Dín Abúleš vyrůstal v otřesných podmínkách, dokázal vystudovat medicínu a stát se lékařem. Jako Palestinec to neměl vůbec jednoduché, ale nevzdal se. Izzad-Dín se nevzdal nikdy a dennodenně "bojuje" za mír v této oblasti. A ipřesto, že přišel při nesmyslném bombardování o své tři dcery a neteř, nikdy nezatrpknul a neztratil víru v mírové řešení mezi Palestinci a Izraelci. Ikdyž by se mu po tomto hrůzném zážitku, kdy viděl kusy těl svých dcer rozmetány po místnosti, nikdo nedivil, kdyby tomu bylo naopak.

Tato emocionálně silná autobiografická kniha Vám pomůže pochopit dějiny izraelsko-palestinské oblasti po roce 1948. Ukáže Vám opravdový život v této části světa z pohledu jednoho zúčastněného vzdělaného člověka. Z médií dostáváme útržkovité informace o tomto konfliktu, ale když si přečtete tuto knihu, pochopíte, co se v dané oblasti děje doopravdy. A věřte mi, že budete nemile překvapeni.

Kniha patří do kategorie "must read", alespoň z mého pohledu určitě ano. Pokud si chcete objasnit vztahy v Pásmu Gazy a více pochopit tento konflikt, neváhejte ani minutu a pusťte se do čtení. Ke konci knihy budete jen hltat stránky a zatlačovat slzy. Protože tento příběh se opravdu stal! 

Izzad-Dína Abúléše z hloubi duše obdivuji a přeji si, aby takových lidí bylo na světě více. Ale to musíme začít každý u sebe!

99,9%

sobota 8. srpna 2015

Muž jménem Ove

Autor: Fredrik Backman
Originální název: En man som heter Ove
Humorný román
Počet stran: 333

Kniha o naštvaném postarším chlapíkovi, který musí mít ve věcech řád a pořádek, a který nechápe současnou neschopnou společnost. 

Román jsem se rozhodla přečíst díky vřelým recenzím ostatních blogerů a vysokému hodnocení na ČBDB. Asi jsem opět přestřeleně čekala něco úchvatného, a proto jsem byla krapet zklamaná. Podle mého osobního skromného názoru kniha taková bomba není. Ale je to samozřejmě subjektivní pohled na věc. Každý milujeme něco jiného.

 Nemůžu říct, že by se kniha nedala dočíst, to ne. Jen mi přišla místy dost nerealistická a hodně předvídatelná, což já u knih moc ráda nemám. Humor byl občas poměrně trefný, ale za břicho jsem se u něj nepopadala. Asi jsem si s autorem moc do noty nekápla.

Co se mi na knize naopak líbilo byl konec, i když byl až moc emocionálně vyždímaný a rovněž poměrně předvídatelný. Přesto hodnotím jako nejlepší část knihy její ukončení, které vyzdvihlo celkový dojem. 

Po další knize Fredrika Backmana v nejbližší době rozhodně nesáhnu, ale na druhou stranu ho nechci po jedné přečteném díle hned zavrhovat. Možná jednoho dne, až uzraje čas a nálada, se pustím do jeho dalšího díla a budu nadšená. Kdo ví.

65%

sobota 1. srpna 2015

Deník Anny Frankové

Autor: Anna Frank
Originální název: The Diary of Anne Frank
Podle skutečné události
Počet stran: 264

Anna dostane ke svým třináctým narozeninám deník, který si moc přála. Ihned začne zapisovat své dívčí poznatky.  Záhy ale musí kvůli židovskému původu a stále se stupňujícím antisemitistickým náladám v Amsterdamu, nalézt úkryt v tajných místnostech kancelářské budovy. I přes toto obrovské úskalí Anna prokračuje v psaní deníku.

Deník se o několik desítek let později stává svědectvím o druhé světové válce. Je až neuvěřitelné, jak úžasně psala tato třináctiletá dívka a jaké hluboké myšlenky v tak útlém věku měla. Když jsem si deník četla, spadla mi čelist. A vím jistě, že já jsem ve třinácti letech neměla ani zdaleka tak zralé uvažování. Proto se nedivím, že pravost deníku byla mnohokrát zpochybňována. 

Deník není jen svědectvím o druhé světové válce, ale taky sonda do duše třináctiletého děvčete. Člověk si už totiž nepamatuje, jak vše prožíval v tomto věku a když si deník přečte, leccos pochopí. Puberta je zkrátka zrádná věc a mnohým rodičům pubertálních dětí by kniha jistě přišla vhod. 

Už od počátku knihy víte, že Anna a skoro celá její rodina nakonec zemřou v koncentračním táboře. O to větší emocionální náboj deník má, protože si uvědomujete, že plány a naděje mladé dívky se nikdy nemohou uskutečnit. A že celé to ukrývání je vlastně čekání na smrt.

Deník Anny Frankové je dílo, které spadá do knih "must read" a za tím si stojím. Kdo knihu ještě nečetl, měl by takto učinit co nejdříve. Za mě - klobou dolů Aničko :).

99%

sobota 13. června 2015

Tetovaný

Autor: Peter V. Brett
Originální název: The Painted Man
Fantasy

Na ČBDB hodnocení 95% a v komentářích samá chvála. To se zase jen tak nevidí. Tudíž jsem naznala, že to musí být super knížka. A i když nejsem skalní fanynka fantasy, po knize jsem bez váhání sáhla. 

Tetovaný je první kniha Démonské trilogie (Pouštní kopí a Válka za bílého dne jsou zbývající dvě knihy trilogie) od autora Petera V. Bretta. Kniha vypráví příběh Arlena, Rojera a Leeshy, tří hlavních hrdinů, kteří žijí v nelítostné době. Po soumraku totiž vycházejí na svět magičtí démoni, kteří rozsápají vše živé na dosah. Jediným možným únikem před děsivými démony je krytí se za magickými chranami. Chrany jsou symboly, jenž dokáží démony zastavit, pokud jsou správně zakresleny či vyryty. Jediná chyba v chranách může stát život mnoha lidí...

První polovina knihy mě moc nebavila. Trochu jsem se musela nutit k tomu, abych v knize pokračovala dál, přece jenom čtyři sta padesát stánek není zrovna málo. Druhá půlka díla je o třídu lepší a čte se výborně až na pár výjimek. A to jsou bitvy s démony, ty mě opravdu nebaví. Jak, koho, kde a kam zasáhne zbraň, mě moc nezajímalo. Ale je to samozřejmě o vkusu.

Hlavní hrdinové jsou milí, sympatičtí a není problém si je zamilovat. Charaktery postav se během příběhu vyvíjejí a nejsou to zidealizovaní hrdinové. Všichni mají své kladné i méně dobré vlastnosti, což dává těmto lidem reálný podklad. Není nic horšího než hlavní hrdina typu - všechno zná, všude byl a vždy se zachová správně.

 Děj je zajímavý, ale trochu předvídatelný, což na knihách moc nemám ráda. Přece jenom více zvratů a nečekaných událostí by knize více prospělo.

 Vzhledem k výše zmíněnému vysokému hodnocení jsem od knihy čekala o mnoho více. Hromady nadšených ohlasů bohužel nemohu sdílet. Tetovaný se mi nezdál až tak výborný, označila bych ho spíše za lepší průměr. O čemž svědčí i to, že mě vůbec neláká, začít číst zbývající dva díly trilogie. Možná je to tím, že dávám přednost jinému druhu literatury než fantasy. 

Rozhodně bych ale nechtěla odradit potencionální čtenáře od tohoto díla. Neboť ty desítky nadšených komentářů nevznikly jen tak a pokud máte rádi fantasy, kniha vás může nadchnout. U mě se to bohužel nestalo.

70%

úterý 9. června 2015

Pět jazyků lásky

Autor: Gary Chapman
Originální název: Five Love Languages
Vztahy

Každý z nás používáme jeden z pěti jazyků lásky v různých obměnách. Mezi zmíněné základní jazyky lásky patří: slova ujištění, pozornost, přijímání darů, skutky služby a fyzický kontakt. Často se mylně domníváme, že s partnerem/manželem musíme "vyznávat" stejný jazyk lásky a že přesně víme, co ten druhý potřebuje. Chyba lávky. Kniha Pět jazyků lásky vysvětluje na příkladech to, jak každý z nás potřebujeme něco jiného. Stačí přijít na to co a partnerovi to poskytnou. Rázem zmizí spousta problémů a my možná pochopíme, proč nám to ve vztahu tak skřípe a nebo klape. :)

Krátká sto třiceti sedmi stránková kniha Pět jazyků lásky by mohla být takovým tutoriálem pro vztah. Když porovnáme to, že knihu přelouskáme za pár okamžiků a to, jaký dopad nám dílo může přinést, váhy jsou jednoznačně na straně přínosu. Díky knize lze lépe pochopit potřeby druhého, které možná ve svém životě pouhým okem nevidíme a nechápeme. Někdy je lepší vidět věci s odstupem, jinak si je jen stěží uvědomíme. V knize najdeme spoustu konkrétních případů, konkrétních manželství, kde aplikace pěti jazyků lásky přinesla ovoce a zachránila vztah.

Celkově se mi kniha opravdu líbila, i když se jedná pouze o zjednodušení všech problémů ve vztahu. Tak či onak vás donutí zamyslet se, co děláte špatně či dobře a to se vždycky hodí. Bohužel nemůžu knihu pouze chválit, neboť čeho je moc toho je příliš, jak se říká. Z knihy na konci jasně vyplývá, že na všechny problémy ve vztahu stačí pouze aplikace pěti jazyků lásky a všechno se vyřeší. A dokonce i tehdy, když váš partner o vyřešení vůbec nebude stát! A to je ilustrováno názorným příkladem manželského páru, kde manželka touží po obnově a fungování manželství, ale její drahé polovičce je to totálně jedno či dokonce proti srsti. Ruku na srdce, takhle to opravdu v životě a ve vztazích nefunguje. Když nechtějí oba, těžko to zachrání (byť sebevíce se snažící) jeden partner. Nebýt tohoto konce, který mi knihu docela znechutil, protože už mi není patnáct a vím, jak to ve vztazích chodí, hodnotila bych lépe. Ale i přesto Pět jazyků lásky rozhodně stojí za přečtení!

70%

neděle 7. června 2015

Malý princ

Autor: Antoine de Saint-Exupéry
Originální název: Le petite prince
Pohádka

"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."

Celosvětově nesmírně populární kniha Malý princ patří mezi ta díla, která si ve svém životě musíte přečíst. Nejen proto, že je Malý princ tak notoricky známý a lidé trochu sečtělí se povětšinou diví, že jste knihu nečetli. Hlavní důvod proč si Malého prince musíte přečíst je ten, že kniha má své slovy nepopsatelné (je to ironie, že právě kniha je slovy nepopsatelná :D) kouzlo. A pokud čistě náhodou ono kouzlo v knize neuvidíte a budete si říkat: "Proboha, co na tom kdo vidí," ani tak neztratíte příliš času. Malý princ má totiž pouze sto stran.

Je to až neuvěřitelné, že tato krátká a zprvu nenápadná pohádka obsahuje tak hluboké myšlenky. Pokud Malého prince budete číst ledabyle a nezamyslíte se nad pravou podstatou obsahu, kniha vám bude určitě připadat jako pohádka pro děti. Ale když se nad řádky textu trochu pozastavíte, najednou sami uzříte, jak moc geniální kniha je. ( A nebo přeháním a vidím to jen já? :D)

Malý princ spadá do kategorie těch knih, které si můžete číst znovu a znovu a pořád tam budete nacházet nové zajímavé myšlenky. Je to kniha, kterou si koupíte do své knihovny, abyste jí měli kdykoliv po ruce. Neboť v životě zkrátka občas nastanou chvíle, kdy přečtení Malého prince, přijde více než vhod.

99%

pondělí 30. března 2015

Cesta

Autor: Cormac McCarthy
Originální název: The Road
Sci-fi, román

Země se nachází ve zbědovaném stavu. Téměř vše je spáleno, zničeno nebo mrtvé. Není co jíst, kam jít, kde se schovat. Lidé se navzájem vraždí, aby alespoň o chvíli déle přežili na tomto nehostinném místě. Nikdo nevěří nikomu a život se smrsknul na holý boj o kousek žvance. A v této situaci putuje otec se synem na jih k moři, protože chtějí věřit, že tam mohou přežít.

Útlá a velmi depresivní kniha o touze po přežití. Příběh je napsán velmi dobře, protože jsem se přistihla, že úplně žiji s hlavními hrdiny. Když se objevilo jídlo a oni se mohli najíst, ulevilo se mi, jako bych snad sama trpěla hlady a neměla týden co do úst. A když oba strádali a byla jim zima, pořád jsem doufala, že se najde něco k jídlu a bude jim zase dobře.

Obdivuhodná byla touha po přežití otce a syna. Nechápu, kde se v člověku bere tolik síly na to, aby přežili obludné podmínky a měli vůli pokračovat dál, ikdyž vyhlídky jsou téměř nulové. Já bych zřejmě nepřežila ani týden. Což mi vnuklo myšlenku, jak moc jsme už zhýčkaní a neschopní se vybičovat mnohdy jen k obyčejné aktivitě.

Na knize je zajímavé to, že otec se synem nemají jména. Nevíme ani, co se konkrétně se zemí stalo (což mě dost štvalo, protože já jsme to vědět prostě chtěla!). Jediné co víme je to, že oba mají v koutku duše naději, díky které se drží zuby nehty svého bídného života a nemíní jej jen tak lehce vzdát.

Subjektivně musím říci, že kniha byla dobrá. Excelentní ne, ale dobrá to opravdu byla. Ale tak jak to vždy bývá, některým lidem přišel příběh nudný a nedokázali jej ani dočíst. Tudíž nejlepší bude, když po knize šáhnete i vy a uděláte si svůj vlastní názor. :)


70%

úterý 3. března 2015

Jatka č. 5

Autor: Kurt Vonnegut
Originální název: Slaughterhause-Five
Válečný sci-fi román

Nejzvláštnější kniha, kterou jsem za poslední dobu četla. Zprvu jsem si při jejím čtení připadala dost mimo a začala jsem mít pocit, že mi není souzeno knihu pochopit. Později jsem si zvykla na cestování časem, styl Kurta Vonneguta a dílo mě svým způsobem okouzlilo. Vždycky když čtu něco podobně chaotického, bláznivého a geniálního zároveň, říkám si: "Sakra, jak to může někdo takto napsat?". Odpověď neznám. Zatím...

Cílem knihy bylo popsat válečný masakr, který se stal za 2. světové války v únoru roku 1945 - bombardování Drážďan. Jatka č. 5 mísí autobiografické prvky útoku na Drážďany, které sám autor prožil a přežil, se science-fiction. Hlavní postavou je americký voják Billy Pilgrim. Billy dokáže cestovat v čase a aniž se nadějete, je v jiném roce, na jiném místě a prožívá jinou situaci. Což působí zprvu dosti chaoticky. Billy toho prožije opravdu hodně, nejen zmíněné bombardování Drážďan, ale také únos mimozemšťany z Tralfamadoru. Billy je zvláštní druh vojáka, který by s přehledem zapadl mezi postavy Hellerovy Hlavy 22.

"Tralfamadořané se pokoušeli podat Billymu klíč, s jehož pomocí by si mohl udělat představu o pohlavním životě v neviditelné dimenzi. Řekli mu, že nebýt homosexuálních mužů, neměli by Pozemšťané žádné děti. Mohli je ale mít bez homosexuálních žen. Nemohli by je mít, kdyby nebylo žen, starších pětašedesáti let. Mohli je ale mít bez mužů, starších pětašedesáti let. Nemohli by je mít, kdyby nebylo jiných dětí, které žily jen hodinu nebo ještě méně po svém zrození. A tak dále."

Dílo bylo vydáno v roce 1969, má okolo sto osmdesáti stránek a čte se, podle mého názoru, dobře. Jednou ze zvláštností knihy je fráze "Tak to chodí", která je zde snad na každé druhé straně. Vždycky když se ve vyprávění objeví smrt, autor ukončí tuto pasáž slovy "Tak to chodí". A jde dál.

Jatka č. 5 jsou tak specifickou a podivnou knihou, že kdybych je chtěla podrobně popsat, byl by popis delší než sama kniha. V díle se ukrývá spousta zajímavých a hlubokým myšlenek a já mám takový pocit, že jsem je ani všechny nebyla schopna postřehnout. Proto doufám, že si najdu čas na opětovné přečtení a snad ještě lepší pochopení Vonnegutova sdělení.

P.S. Znáte tu scénu z filmu Deník Bridget Jonesové, kdy Bridget telefonuje s nejlepší kamarádkou, ale před svým šéfem předstírá závažný rozhovor s nežijícím profesorem a prohlásí: "Je to jednoznačně voneguteskní."? Konečně jsem pochopila, co to znamená :D

90%

středa 18. února 2015

Vlk samotář

Autor: Jodi Picoult
Originální název: Lone Wolf
Román

Pro Luka Warrena jsou vlci téměř vším. Stará se o ně, studuje jejich chování, dokonce strávil dva roky života v kanadských lesích, aby konečně pochopil jejich náturu. Luke má zkrátka vlky přečtené a rozumí jim, ale za to neumí komunikovat s lidmi a se svou vlastní rodinou. Jednoho dne, když odváží svou opilou nezletilou dceru z večírku, se stane obětí autonehody. Skončí v nemocnici s krvácením do mozku a velmi nepříznivou diagnózou. Zatímco jeho sedmáctiletá dcera Cara bezmezně a slepě věří v otcovo zázračné uzdravení, jeho starší syn Edward hledí pravdě do očí a chce otce nechat v klidu zemřít. Obě tyto skutečnosti vedou k tomu, že sourozenci soupeří o právo rozhodovat o otcově životě a smrti před soudem. 

Po knize Jodi Picoult Vlk samotář jsem pokukovala již delší dobu. Eutanazie je vždy ožehavým a rozporuplným tématem. Velmi mě zajímalo, jak autorka toto téma pojala a vzhledem k vysokým hodnocením knihy, jsem získala pocit, že mě kniha nemůže zklamat. Po pravdě řečeno kniha mě sice nezklamala, ale ani mě nijak závratně nenadchla. Nevím, jestli to je tím, že se pohybuji ve zdravotnictví, ledacos jsem viděla a informací o eutanazii mám poměrně dost, nebo je důvod někde jinde. 

Kniha je velmi čtivá, obsahuje přes čtyři sta stránek a příběh je vypravován vždy z pohledu jedné z postav. V průběhu čtení se dozvíte o vlcích spoustu nových informací, které jste předtím možná ani netušili. Musím přiznat, že některé věci ohledně soužití s vlky a to, že Luke trávil dva roky života v lesích inkorporován do vlčí smečky, mi přišly dost přitažené za vlasy. Říkala jsem si ironicky: "Jo, to určitě". Ale na konci knihy autorka děkuje Shaunu Ellisovi, muži, který skutečně s vlky žil a od kterého Jodi Picoult čerpala informace pro knihu. A vědomí toho, že poznatky o soužití s vlky jsou napsány na podkladě skutečných událostí, mě opravdu dostaly, protože jsem netušila, že něco takového se může dít.

Román není jen o vlcích a eutanázii, ale je rovněž o rodinných vztazích. Bylo zajímavé pozorovat, jak se často děti cítí být odstrčené a ukřivděné, aniž by to byla pravda. Jak už jsem výše zmínila, autorka popisuje příběh vždy z pohledu jednotlivých postav. Na této formě vyprávění můžeme hezky pozorovat to, jak je nějaký okamžik v životě viděn úplně diametrálně odlišně v závislosti na tom, kdo se na ten okamžik dívá. Vždy je to o úhlu pohledu :).

V knize není nouze ani o náhlé zvraty, které mě osobně vždycky potěší. Pro mě snad není nic horšího než to, když si myslím, že kniha nějak skončí a ona tak opravdu skončí!

Děj románu se odehrává v Americe a musíme si uvědomit, že legislativa ohledně eutanazie a darování orgánů zde není stejná jako v České republice. V naší zemi se například po smrti souhlas s darováním tkání a orgánů předpokládá a není nutné ho vyjadřovat. Pokud za života víte, že v žádném případě nechcete být dárci orgánů, musíte se přihlásit do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Realita je však taková, že lékaři nikdy neprovádějí transplantace orgánů zemřelých, pokud to rodina neschvaluje, registr neregistr.

Tudíž pokud si chcete přečíst o otázkách života a smrti, vlcích a rodinných peripetiích, sáhněte po knize Vlk samotář...

75%

čtvrtek 5. února 2015

Promarněná šance

Autor: Erich Segal
Originální název: No Love Lost
Román

Nina pracuje v umělecké agentuře v New Yorku, kde potkává svého budoucího manžela Elliota. Elliot trpí komplexy méněcennosti ze své výšky, neboť měří něco málo přes sto šedesát centimetrů a nedaří se mu ani v agentuře. Nina ho však velmi miluje a nakonec se spolu vezmou. A zatímco ona buduje úspěšnou kariéru, Elliot pracuje pouze na parkovišti. Další rána přijde tehdy, když se zjistí, že nemůžou mít děti. Nakonec adoptují malého Dannyho. Zpočátku jsou velmi šťastní, ale jak Danny roste, začne se projevovat agresivně a nezvladatelně.

Ač mám spisovatele a scénáristu Ericha Segala ráda a přečetla jsem od něj už dvě knihy (Víra a láska, Doktoři), Promarněná šance byly spíše promarněné peníze. Ne, že by se kniha nedala přečíst či dočíst, takové drama to opravdu nebylo. Jen mi nepřišla nijak závratně dobrá. Ze začátku jsem si dokonce říkala, že ty dialogy vypadají na to, že jsem je psala já. 


Kniha se čte rychle, má pouhých sto devadesát stran a je psaná jednoduchým jazykem. Je to oddechové dílo, kde se objevují motivy peněz, lidských hodnot, zlatokopek apod. Abych dílo jen nepomlouvala, musím uznat, že se v něm objevilo i několik zajímavých myšlenek. Například jaké napětí vytváří ve vztahu to, když je žena ve své práci velmi úspěšná a muž nikoliv. Dále mi přišly trefně popsané lidské vztahy. Žijete s někým dost let a myslíte si, že toho druhého dobře znáte a že už spolu zůstanete a najednou bác, je konec. Nebo máte pocit, že už nikoho skvělého nemůžete potkat a najednou vás osloví úžasný člověk a vy se začnete chovat zase jako puberťák. Ano, tak to na světě chodí  a pro toto dávám knize palec nahoru :).

Během četby jsem pořád čekala na to, co je ona promarněná šance, podle níž se celá kniha jmenuje. Odpověď jsem nalezla až na úplně posledních stránkách a nebyla to věc překvapující. Upřímně musím říct, že jsem od Segala čekala víc. Toto bych označila jako "nenadchne a neurazí". Tak snad příště, hůl nad ním rozhodně nelámu :)

50%

neděle 25. ledna 2015

O lásce a jiných běsech

Autor: Gabriel García Márquez
Originální název: Del amor y otros demonios
Román

"Potom jí poprvé políbil na rty. Sierva María se zachvěla jediným dlouhým stonem, vydechla, jako když se nad mořem zvedne vánek, a vzdala se svému osudu. Delaura jí bříšky prstů přejížděl po kůži, sotvaže se jí vůbec dotýkal, a poprvé v životě poznal onen zázrak, jaký znamená blízkost jiného těla."

Kdybychom roztřídili všechny knihy světa podle témat, zjistili bychom, že nejvíce knih je napsáno o lásce. O osudové lásce čteme nejraději, protože ve skrytu duše tajně doufáme, že nás jednoho dne něco takového potká. O lásce čteme rádi i proto, že se často vidíme v příběhu jako v odrazu na vodní hladině. Otáčíme stránku za stránkou a některé odstavce si musíme přečíst dvakrát, třikrát, protože v nich vidíme svůj vlastní příběh lásky. I tato útlá kniha vypráví jeden příběh o lásce. O nenaplněné lásce mezi mladičkou dívkou Siervou Marií a šestatřicetiletým katolickým knězem Cayetanem Delaurou.

Sto dvacet sedm stran textu je psáno jazykem typickým pro Márqueze, kdy do všedních okamžiků života zařazuje nadsázku, iluzi a fantastické prvky. A to s takovou lehkostí, že si tyto nereálné skutečnosti zamilujete a sto procentně jim uvěříte. Tento styl sice není v knize O lásce a jiných běsech tak dominantní jako v jeho stěžejním díle Sto roků samoty, ale věřte mi, je tam. :) Pro mě osobně je Márquez s jeho stylem psaní srdcovou záležitostí a jako dnes si pamatuji okamžik, když jsem četla román Sto roků samoty s otevřenou pusou.

"Přiznal jí, že není okamžiku, kdy by na ní nemyslel, že všecko, co jí a pije, mu chutná po ní a jeho život v kteroukoli hodinu a kdekoliv náleží jí, jak na to měl právo a moc jedině Bůh, a nejvyšší rozkoší jeho srdce že by bylo umřít společně s ní."

Márquez v tomto díle ukázal, že dobře ví, co je to láska. A ještě k tomu jí umí popsat s jemností a věrohodností sobě vlastní. Miluji ten okamžik, když si při čtení najednou říkám: "Ano, já to taky tak cítím (mám), ale v životě by mě nenapadlo, že to lze popsat slovy". To je pro mě pravé umění...

75%

čtvrtek 15. ledna 2015

Trapné povídky

Autor: Karel Čapek
Povídky

Otcové, Tři, Helena, Na zámku, Peníze, Surovec, Košile, Uražený a Tribunál to jsou názvy všech osmi povídek obsažených v knize Karla Čapka Trapné povídky. Toto nenápadné sto stránkové dílo bylo poprvé vydáno v roce 1921.

Jednotlivé povídky mají všechny do jedné ponuré až depresivní ladění a popisují "obyčejné" lidské osudy. Pro mě osobně byl spojovacím článkem povídek motiv samoty, který se v průběhu příběhu ukázal většinou jako stěžejní. Co všechno jsme schopni udělat pro lásku, peníze či kvůli tomu, abychom se vyhnuli trýznivé samotě? O tom všem si můžete nenásilně přečíst v této sbírce, ale veselé čtení to rozhodně nebude. Pokud už teď máte "depku" a chcete se dorazit, vzhůru do četby, ale pokud netoužíte po smutném čtení, knihu raději nechte ležet ladem...

Stejně tak jako v životě není většina situací černobílých a nemůžeme jednoznačně odlišit dobré od zlého, tak ani v těchto povídkách nenalezneme černobílé vidění světa. Když se na situace podíváte očima různých postav, zjistíte, že chápete jednání všech zúčastněných, ačkoliv se od sebe diametrálně liší. A tak vás kniha donutí pořádně se nad celým příběhem zamyslet.
 
Povídky jsou psány typickým stylem Karla Čapka, který nepostrádá bohatou slovní zásobu a květnaté věty. Kdo tento styl miluje stejně jako já, přijde si rozhodně na své. 

Knize jako celku nemůžu nic vytknout (možná jen to, že by mohla obsahovat více povídek). Čapkův styl psaní je zkrátka jedinečný a povídky, ač velmi smutné, ukazovaly skutečné lidské charaktery bez přikrášlování a patosu.

90%

úterý 6. ledna 2015

Pán much

Autor: William Golding
Originální název: Lord of the Flies
Román

Několik chlapců ve věku od šesti do dvanácti let se díky nehodě ocitne na pustém ostrově. Nemají mezi sebou žádnou dospělou osobu a musejí se o sebe postarat sami. Zvolí si svého náčelníka, určí priority pro přežití a začnou konat. Jenže mnoho chlapců je malých a ti si touží spíše hrát než cokoli jiného. Další zase baží více po moci, a tak se boj o přežití mezi přírodními živly pomalu mění na boj o přežití mezi sebou.

Pán much je dvě stě padesáti čtyř stránková kniha, takže žádné dlouhé čtení vás v tomto případě nečeká. Ze začátku je kniha docela obyčejná a předvídatelná. Chlapci se snaží udržovat oheň, postavit přístřešky, sehnat jídlo, občas to mezi nimi zajiskří. Ale v podstatě nic výjimečného se neděje. Spoustě lidí se zdají být popisy ostrova zdržující a zbytečné. Mě se naopak nezdají vůbec dlouhé a obtěžující, a když to srovnám s některými jinými knihami, které mají popisy prostředí na několik stránek, tak v této knize mi to přijde naopak docela vyvážené. Ale opět záleží jistě na úhlu pohledu a zkušenosti každého čtenáře. 

Druhá polovina knihy je už zajímavější. Chlapci se rozkmotří a začne převažovat touha po moci a diktátorský režim, což jde ruku v ruce se stupiditou. Místo toho aby se všichni snažili o záchranu z ostrova (neberu v potaz šestileté chlapce, kteří jsou ještě příliš malí), raději volí nesmyslný boj mezi sebou, který je (na to, že se jedná o malé děti) velmi agresivní. 

Postava Jacka, který se snažil mermomocí vládnou celé skupině chlapců, mi šla nesmírně na nervy. Protože jsem se vcítila do pocitů chlapců, kteří se chtěli hlavně zachránit. Jack si místo toho plnil své diktátorské sny a to prostřednictvím ostatních hochů, kteří místo odmítnutí hloupých a ohavných rozkazů Jacka, je neúnavně plnili. Ale takto to bohužel chodí i v reálném životě. Lidé mnohdy nerozeznají, to co je opravdu důležité a raději si honí triko na získávání moci, agresivitě, manipulaci atd.

Kniha se mi opravdu zamlouvala, protože jsem v ní našla skutečnou náturu skutečných lidí. A hlavně mi pomohla si uvědomit, že i mezi námi žijí extrémní lidé (a není to výjimka), kteří si nedokáži uvědomit, jak hloupé jejich chování je, i kdyby jim šlo o holý krk.

78%

sobota 3. ledna 2015

Top 5 knih roku 2014

V letošním roce jsem přečetla 30 knih. Není to mnoho, chtěla bych příští rok dosáhnout alespoň 50 kousků. Snad mě omlouvá jen to, že letos státnicuji a musím číst medicínské bichle (ale to je jen má soukromá výmluva, samozřejmě by se dalo přečíst i přesto více knih).

Pro mých top 5 knih roku 2014 jsem vybrala následující:

A PŘESTO ŘÍCI ŽIVOTU ANO - Viktor Frankl


Kniha napsaná lékařem Viktorem Franklem, který prošel koncentračními tábory a zde si mohl vyskoušet svou psychoterapeutickou metodu - logoterapii čili hledání smyslu života ve všech situacích.


UTEKL JSEM Z OSVĚTIMI - Rudolf Vrba


Autobiografická kniha o "životě" v koncentračním táboře a útěku z něj. Podle mě kniha, kterou by si měl přečíst každý člověk. 


NA VÝCHOD OD RÁJE - John Steinbeck


Rozsáhlý román popisující osudy mnoha lidí, jejiž cesty se postupně propojují a rozpojují. Kniha, kterou nikdy nedokážnu ani vzdáleně adekvátně pospat. Prostě si jí přečtěte. :)


RŮŽE PRO ALGERNON - Daniel Keyes



Muž s velmi nízkým IQ se díky experimentu stává dočasně géniem. Velmi silné dílo, po jehož přečtení budete sahat po kapesnícíh.


FARMA ZVÍŘAT - George Orwell



Velmi známé dílo slavného spisovatele líčí život na farmě, kde zvířata vyženou lidi a začnou hospodařit samy. Trefné, výstižné, k zamyšlení a pokud jste ještě nečetli, rozhodně to napravte!