středa 18. února 2015

Vlk samotář

Autor: Jodi Picoult
Originální název: Lone Wolf
Román

Pro Luka Warrena jsou vlci téměř vším. Stará se o ně, studuje jejich chování, dokonce strávil dva roky života v kanadských lesích, aby konečně pochopil jejich náturu. Luke má zkrátka vlky přečtené a rozumí jim, ale za to neumí komunikovat s lidmi a se svou vlastní rodinou. Jednoho dne, když odváží svou opilou nezletilou dceru z večírku, se stane obětí autonehody. Skončí v nemocnici s krvácením do mozku a velmi nepříznivou diagnózou. Zatímco jeho sedmáctiletá dcera Cara bezmezně a slepě věří v otcovo zázračné uzdravení, jeho starší syn Edward hledí pravdě do očí a chce otce nechat v klidu zemřít. Obě tyto skutečnosti vedou k tomu, že sourozenci soupeří o právo rozhodovat o otcově životě a smrti před soudem. 

Po knize Jodi Picoult Vlk samotář jsem pokukovala již delší dobu. Eutanazie je vždy ožehavým a rozporuplným tématem. Velmi mě zajímalo, jak autorka toto téma pojala a vzhledem k vysokým hodnocením knihy, jsem získala pocit, že mě kniha nemůže zklamat. Po pravdě řečeno kniha mě sice nezklamala, ale ani mě nijak závratně nenadchla. Nevím, jestli to je tím, že se pohybuji ve zdravotnictví, ledacos jsem viděla a informací o eutanazii mám poměrně dost, nebo je důvod někde jinde. 

Kniha je velmi čtivá, obsahuje přes čtyři sta stránek a příběh je vypravován vždy z pohledu jedné z postav. V průběhu čtení se dozvíte o vlcích spoustu nových informací, které jste předtím možná ani netušili. Musím přiznat, že některé věci ohledně soužití s vlky a to, že Luke trávil dva roky života v lesích inkorporován do vlčí smečky, mi přišly dost přitažené za vlasy. Říkala jsem si ironicky: "Jo, to určitě". Ale na konci knihy autorka děkuje Shaunu Ellisovi, muži, který skutečně s vlky žil a od kterého Jodi Picoult čerpala informace pro knihu. A vědomí toho, že poznatky o soužití s vlky jsou napsány na podkladě skutečných událostí, mě opravdu dostaly, protože jsem netušila, že něco takového se může dít.

Román není jen o vlcích a eutanázii, ale je rovněž o rodinných vztazích. Bylo zajímavé pozorovat, jak se často děti cítí být odstrčené a ukřivděné, aniž by to byla pravda. Jak už jsem výše zmínila, autorka popisuje příběh vždy z pohledu jednotlivých postav. Na této formě vyprávění můžeme hezky pozorovat to, jak je nějaký okamžik v životě viděn úplně diametrálně odlišně v závislosti na tom, kdo se na ten okamžik dívá. Vždy je to o úhlu pohledu :).

V knize není nouze ani o náhlé zvraty, které mě osobně vždycky potěší. Pro mě snad není nic horšího než to, když si myslím, že kniha nějak skončí a ona tak opravdu skončí!

Děj románu se odehrává v Americe a musíme si uvědomit, že legislativa ohledně eutanazie a darování orgánů zde není stejná jako v České republice. V naší zemi se například po smrti souhlas s darováním tkání a orgánů předpokládá a není nutné ho vyjadřovat. Pokud za života víte, že v žádném případě nechcete být dárci orgánů, musíte se přihlásit do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Realita je však taková, že lékaři nikdy neprovádějí transplantace orgánů zemřelých, pokud to rodina neschvaluje, registr neregistr.

Tudíž pokud si chcete přečíst o otázkách života a smrti, vlcích a rodinných peripetiích, sáhněte po knize Vlk samotář...

75%

čtvrtek 5. února 2015

Promarněná šance

Autor: Erich Segal
Originální název: No Love Lost
Román

Nina pracuje v umělecké agentuře v New Yorku, kde potkává svého budoucího manžela Elliota. Elliot trpí komplexy méněcennosti ze své výšky, neboť měří něco málo přes sto šedesát centimetrů a nedaří se mu ani v agentuře. Nina ho však velmi miluje a nakonec se spolu vezmou. A zatímco ona buduje úspěšnou kariéru, Elliot pracuje pouze na parkovišti. Další rána přijde tehdy, když se zjistí, že nemůžou mít děti. Nakonec adoptují malého Dannyho. Zpočátku jsou velmi šťastní, ale jak Danny roste, začne se projevovat agresivně a nezvladatelně.

Ač mám spisovatele a scénáristu Ericha Segala ráda a přečetla jsem od něj už dvě knihy (Víra a láska, Doktoři), Promarněná šance byly spíše promarněné peníze. Ne, že by se kniha nedala přečíst či dočíst, takové drama to opravdu nebylo. Jen mi nepřišla nijak závratně dobrá. Ze začátku jsem si dokonce říkala, že ty dialogy vypadají na to, že jsem je psala já. 


Kniha se čte rychle, má pouhých sto devadesát stran a je psaná jednoduchým jazykem. Je to oddechové dílo, kde se objevují motivy peněz, lidských hodnot, zlatokopek apod. Abych dílo jen nepomlouvala, musím uznat, že se v něm objevilo i několik zajímavých myšlenek. Například jaké napětí vytváří ve vztahu to, když je žena ve své práci velmi úspěšná a muž nikoliv. Dále mi přišly trefně popsané lidské vztahy. Žijete s někým dost let a myslíte si, že toho druhého dobře znáte a že už spolu zůstanete a najednou bác, je konec. Nebo máte pocit, že už nikoho skvělého nemůžete potkat a najednou vás osloví úžasný člověk a vy se začnete chovat zase jako puberťák. Ano, tak to na světě chodí  a pro toto dávám knize palec nahoru :).

Během četby jsem pořád čekala na to, co je ona promarněná šance, podle níž se celá kniha jmenuje. Odpověď jsem nalezla až na úplně posledních stránkách a nebyla to věc překvapující. Upřímně musím říct, že jsem od Segala čekala víc. Toto bych označila jako "nenadchne a neurazí". Tak snad příště, hůl nad ním rozhodně nelámu :)

50%