Paní Bovaryová

Autor: Gustave Flaubert
Originální název: Madam Bovary
Román

"Vždyť nikdo nikdy nemůže přesně sdělit své touhy, myšlenky a bolesti, neboť lidské slovo je jako puklý kotel, na kterém bubnujeme melodie dobré tak pro medvědy k tanci, a přitom bychom chtěli obměkčit hvězdy."

Ema žije se svým otcem na statku. Otec si jednoho dne zlomí nohu a pošle pro lékaře Charlese Bovaryho. Ten je v té době sice ženatý se starší paní (sňatek domluvila Charlesova matka, aby byl syn dobře zaopatřen), ale i přesto se mu Ema líbí (to se nevylučuje, že jo :D). Návštěvy na statku jsou častější než vyžaduje léčba, což se samozřejmě jeho manželce nelíbí. Charles jí uposlechne a přestane na statek jezdit. Jednoho dne lékařova manželka náhle zemře a on prožívá velký smutek. Začne znovu jezdit za Emou a jejím otcem. Charles Emu miluje a chce si ji vzít, avšak bojí se vyjádřit a pořád to odkládá. Jednou se přece jenom rozhoupe a požádá otce Emy o její ruku. A jak už to tak bývá po žádosti o ruku nastává svatba. Ema záhy zjistí, že není v manželství šťastná a že Charlese nemiluje, naopak Charles je v sedmém nebi a pro Emu by se rozkrájel.

Ema je ten typ ženy, který žije více ve svých představách a snech než v realitě, což se jí stane nakonec osudným. Má toho poměrně dost načteno z červené knihovny a podle toho její představy taky vypadají. Touží po vášnivé a neutuchající lásce, po milenci, který bude nad ní "vzdychat" a "ochat" a bude jí milovat až za hrob (no která ženská by to nechtěla :D, ale Ema to žene do extrémů). Touží po bohatství, krásném bydlení a životě na úrovni, takže neváhá dělat dluhy všude možně, jen aby uspokojila své zhýčkané představy. Vůbec nemyslí na následky a už vůbec ne na své okolí. Ema je prostě sobeckost sama. Mnoho lidí, kteří Paní Bovaryovou četli, nemohli Emu a Charlese vystát :D. Na jednu stranu se tomu nedivím, na druhou stranu mě tak hrozně na nervy nešli, což je asi dáno tím, že mám v sousedství podobné typy lidí a už jsem se přestala divit, čeho všeho jsou někteří lidé schopni.

Knížka se mi četla velmi dobře. Nejsou tam dlouhé pasáže popisující krajinu nebo něco nezáživného (pro mě nezáživného). Román vám ukáže, kam až to může dojít, když žijete v iluzích a nerespektujete  realitu. Snít je krásné, ale jenom snít a nebrat v potaz život takový jaký je, opravdu nejde. Dílo vzniklo v roce 1857, ale myslím si, že povahy lidí zůstávají a zůstanou pořád stejné.

66%

Tajemství Lance Armstronga

Autor: Pierre Ballester, David Walsh
Originální název: L. A. confidentiel - les secrets de Lance Armstrong
Biografie, sport

Právě jsem si v televizi pustila osmnáctou etapu Tour de France z Pau do Hautacam, která měří sto čtyřicet pět a půl kilometru.  Proč se na třítýdenní závod vůbec dívám? Jednak mám prázdniny a můžu si to dovolit, druhak mě to baví a hlavní důvod je ten, že tam jsou pěkní chlapi samozřejmě :D. Ne, že bych se pět hodin denně po dobu tří týdnů dívala na Tour, takový blázen zase nejsem, ale občas prostě koukám :).  

A proč to tady vůbec píšu? Kvůli L. Armstrongovi. Už dávno jsem četla jeho biografii nazvanou Tajemství Lance Armstronga, kterou napsali dva sportovní novináři. Kdo se zajímá o sport či konkrétně o cyklistiku, ví, co Lance Armstrong znamená v tomto odvětví sportu. Byl to vynikající závodník (minulý čas proto, že už nemůže jezdit na kole), který měl obrovský potenciál a vyhrával spoustu závodů. V roce 1996 mu byla diagnostikována rakovina varlat a to již v třetím stádiu s metastázami v plicích a mozku. Naštěstí se z toho Lance dostal a skutečně se zcela uzdravil. Následně se vrátil k cyklistice a opět začal tvrdě trénovat. Od roku 1999 do 2005 vyhrál každý ročník Tour de France a byl nepřekonatelný. Samozřejmě se spekulovalo o dopingu, ale nic se neprokázalo. Armstrong se stal ikonou. Založil nadaci Lance Armstrong Foundation, která pomáhá lidem trpícím rakovinou.

Knihu jsem četla asi před třemi lety. Byla to doba, kdy ještě nepraskla ona bublina s Armstrongovým dopingem. Hltala jsem knihu jedním dechem, zvláště ty části kde se psalo o jeho nemoci a boji s ní. Říkala jsem si, jaký to je borec, že přežil takovou těžkou nemoc a pořád trénoval a dokázal se po tom všem vrátit a sedmkrát vyhrát Tour. Nechápala jsem, že je to vůbec možné. Přece ty operace, chemoterapie a další zákroky a on se i přesto vrátí na vrcholnou úroveň a poráží ostatní sportovce. Na jednu stranu jsem tomu nemohla uvěřit, ale na druhou stranu jsem si říkala, tak proč ne. Asi má něco navíc, větší vůli, vrozeně lepší fyzickou výbavu nebo něco. A nemýlila jsem se. Měl něco navíc, lepší doping :D.

V roce 2013 se u Oprah Winfrey přiznal k používání zakázaných látek a taky k šikanování lidí, kteří na jeho dopování upozorňovali. Odebrali mu všechny tituly z Tour de France a ještě další tituly z jiných závodů. Zakázali mu závodit na kole. Jako mrknutím oka se ikona sportu a boje s nemocí rozplynula. Mnoho fanoušků, jež mu fandili a věřili, neuvěřitelně zklamal, sponzoři chtěli za podvod zpátky svoje peníze a Armstrong spadl z výšin do propasti. Je to smutné, většina lidí ho odsoudila, ale na druhou stranu mu musíme přiznat i to, co udělal skvělého. Začal masově šířit osvětu ohledně rakoviny varlat, jen to je samo o sobě úžasné. Není pochyb, že jeho osvěta pomohla k mnoha časným rozpoznáním této nemoci. Dále založil výše zmíněnou nadaci, která financuje věděckou činnost. Lance Armstrong už bude navždycky ten, který měl rakovinu varlat, vyhrál sedmkrát Tour de France a hlavně ten, který dopoval. To už mu nikdo neodpáře. Ale ruku na srdce, kdo ví kolik takových dopujících idolů na světě máme, jen jejich bublina zkrátka nepraskla.

Nadějné vyhlídky

Autor: Charles Dickens
Originální název: Great Expectation
Román

"Ví bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce."

Philip Pirrip přezdívaný Pip je sirotek, který své rodiče zná pouze jako jména na náhrobcích. Pipa od malička vychovává jeho sestra, která nejde pro ránu daleko a něco jako láska je pro ní nejspíše sprosté slovo. Naštěstí její manžel Joe je zcela jiného zrna. Joe je kovář a je to upřímný, čestný a velmi hodný člověk a Pipa má z hloubi duše rád. Je sice krapet negramotný a dnešním slovníkem "out", ale má ryzí srdce. Pip sní o tom, že jednoho dne bude bohatý a dostane se do "lepší" společnosti a kupodivu se mu tento sen splní, neboť ho začne sponzorovat neznámý člověk. A tak se Pip dostane do Londýna a začne žít život "pána". Ale bude ten život šťastnější než jeho původní život v kovárně?

"Tak se po celý život dopouštíme nejhorších slabostí a nízkostí kvůli lidem, kterými nejvíce opovrhujeme."

Kniha Nadějné vyhlídky má 574 stránek a vyšla v roce 1861 v Londýně jako třináctá Dickensova novela. Kniha je psaná v první osobě. Od Dickense jsem dosud nic nečetla a konečně jsem to chtěla napravit. A proč? Jednak je Dickens světoznámý autor a říkala jsem si, jaká je ostuda od něj ještě nic nečíst, ale hlavní důvod výběru Dickense byl jiný. Miluju knihy Johna Irvinga a vím, že John Irving má velmi rád knihy Dickense (např. v Pravidlech moštárny se vyskytují Dickensovy knihy). Dokonce Nadějné vyhlídky a David Copperfield patří mezi deset nejoblíbenějšcíh Irvingových knih! Tudíž mě zajímalo, jestli se Dickensova díla podobají těm Irvingovým, potom bych měla o výběru čtiva na dlouho postaráno.

A jak se mi kniha četla? Bohužel musím říct, že první polovina knihy mě příliš nebavila a spíše jsem se nutila číst dál. Ale na druhou stranu docela hodně knih se mi ze začátku nezdá příliš čtivých a nakonec jsou opravdu dobré a i proto jsem pokračovala ve čtení. Ve druhé polovině románu se vše zlomilo a já se zase nutila spíše nečíst, abych stihla udělat přes den taky něco jiného. V čem je takový rozdíl mezi první a druhou půlkou díla? Druhá polovina knihy je více napínavá, vyskytuje se tam více zápletek a zvratů a pořád vás to nutí číst dál a dál, abyste se dozvěděli jak ta a ona událost dopadne.

"Byl to pro mne památný den, protože způsobil velké změny v mém životě. Ale tak tomu je s každým životem. Představte si, že byste z něho vyškrtli jeden určitý den, a uvažte, jak rozdílně by se utvářel jeho běh. Postůj, oko, jež toto čteš, a zamaysli se na okamžik nad dlouhým řetězem ze železa nebo ze zlata, z trní nebo z květů, který by tě nikdy nespoutal, nebýt toho, že jeho první článek ukul jeden památný den."

 Pipa jsem měla ráda od začátku příběhu až do konce a trochu jsem uvažovala, že podle něj pojmenuju i své kotě, ale nakonec to nedopadlo. Tak snad příště :D. Celkově se mi příběh líbil, musím uznat, že to Ch. Dickens hezky vymyslel, jen bych trochu zkrátila začátek. Co se týče podobnosti s Irvingovými knihami, tak jsem je tam moc neviděla. Irving je prostě lepší (alespoň podle mě). :)

75%

A přesto říci životu ano

Autor: Viktor Emil Frankl
Originální název: …trotzdem Ja zum Leben sagen
Psychologické, biografie, holocaust

"Tělesná bolest způsobená ranami není to podstatné u nás dospělých vězňů, ostatně právě tak jako u trestaných dětí. Člověka v té chvíli duševně bolí rozhořčení nad nespravedlností, popřípadě bezdůvodnost. A ikdyž jde taková rána vedle, může za takových okolností bolet dokonce více."

A přesto říci životu ano je kniha napsaná psychologem a lékařem Viktorem Franklem, který se sice narodil ve Víndi (v roce 1905), ale jeho rodiče pocházeli z Čech a Moravy. Franklův otec se narodil v moravském městečku a odešel studovat medicínu do Vidně. Matka Viktora Frankla pocházela z pražské židovské rodiny. 

Původně se Viktor Frankl chtěl stát gynekologem, aby byl co nejblíže zrození lidského života. Nakonec se však rozhodl pro jinou specializaci a to neurologii a psychiatrii. Během druhé světové války dostal možnost opustit Němci zmítanou zemi, ale rozhodl se zůstat se svými rodiči. Nakonec v roce 1942 byl poslán do koncentračního tábora. V průběhu tří let byl postupně v Terezíně, Osvětimi i koncentračním táboře Dachau. Během války v koncentračních táborech Frankl přišel o celou širokou rodinu, jen jeho sestra Stella přežila. Zkušenosti z tábora smrti tvoří základ Franklovy psychoterapeutické metody - logoterapie, což je ve své podstatě hledání smyslu života ve všech situacích. Logoterapie pomáhá najít východisko z existenciální frustrace, tj. nenaplněná touha po smyslu, která vzniká u člověka, který pochybuje o smyslu své existence, svého života vůbec, člověk neví co dál. Logoterapie nevnucuje nějaký určitý smysl života, ale pomáhá najít smysl podle osobnosti daného člověka (soused má jako smysl života třeba být vědcem, kdežto můj smysl života může být rodina atd.)

"Kdykoliv je člověk vystaven nevyhnutelné situaci, z níž není úniku, kdykoli se musí postavit osudu, který nelze změnit, dostává tím poslední příležitost naplnit nejvyšší hodnotu, naplnit nejhlubší smysl, smysl utrpení. Neboť na čem nejvíce záleží, je postoj, který zaujmeme vůči utrpení."

Dílo A přesto říci životu ano má dvě částí. První je vzpomínková - Psycholog prožívá koncentrační tábor, kde autor popisuje svou cestu koncentračními tábory. Druhá část je drama Synchronizace v Březince, kde formou divadelní hry Frankl ukazuje svou verzi osobního utrpení v koncentračním táboře, tak aby ukázal odlišné přístupy filizofů - Sokrata, Spinozy a Kanta. Rozdílné přístupy stojí na konceptech logoterapie. Ale rozhodně se nemusíte bát, že to bude nuda a plané řečnění :)

Kniha mě opravdu velmi zaujala a moc se mi líbila. Není dlouhá, čítá okolo sto sedmdesáti stran a většinu knihy tvoří právě vzpomínková část, kde Frankl popisuje to, čím člověk z psychického hlediska procházel v průběhu příjezdu do lágru, pobytu v něm a pak i to, co prožívali tito lidé po osvobození (těch mnoho nebylo). Autor všechny poznatky doprovází popisem konkrétních situací, které prožil na vlastní kůži, což na díle opravdu oceňuji.

"Psychiatrie zná chorobu zvanou šílená víra v omilostnění (Begnadigungswahr): k smrti odsouzený je právě v posledním okamžiku přesvědčen, že ho v poslední chvíli před popravou zastihne milost. Tak jsme se i my křečovitě chytali naděje a až do poslední chvíle jsme věřili, že to nebude, že to prostě nemůže být tak zlé!"

Existuje mnoho knih, které popisují hrůzy války a zejména koncentračních táborů. Tato kniha je jiná. Opravdu se zaměřuje výhradně na to, co se děje s psychikou člověka a jak se mění. Netouží po tom, aby čtenáře šokovala (to už udělaly jiné knihy), ale chce objasnit chování lidí, ať už na straně vězněných tak na straně esesáků. Možná si říkáte, že to musí být nudné čtení, ale opak je pravdou. Je to hodně zajímavá kniha, hlavně díky konkrétním příkladům, kterou jsem určitě nečetla naposled. 

"Tu mnou projíždí myšlenky: Poprvé ve svém životě zakouším pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za trest: moudrost vydestilovanou z jejich života. Pravdu toho, co opěvovalo tolik básníků. Pravdu, že láska je nějak poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho posledního, toho krajního, co může vypovědět lidské myšlení, básnictví a víra: vykoupení láskou a v lásce! Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může být blažený (byť i jen na okamžik), je-li ve svém nejhlubším nitru oddán obrazu milovaného člověka."

100%

Bible

Ač jsem věřící člověk, který chodí do kostela jednou za uherský rok a to nejraději na svatby (což je samozřejmě ostudné), tak jsem celou Bibli ještě nepřelouskala. Mám sice takové tajné ambice, že bych snad jednou celou knihu knih chtěla přečíst, ale zatím to zůstává jen u těch ambicí. Když už se vrhnu občas na čtení Bible, tak si buď otevřu knihu na jakékoliv stránce a část si přečtu, nebo vyhledávám své oblíbené pasáže, které mám nejraději.

V tomto článku, bych se s vámi chtěla podělit o své oblíbené kousky, možná se zalíbí i vám.

1. Korintským 13 

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. 

Matouš 7 

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.  

Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.

Matouš 17

„Amen, říkám vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete téhle hoře: ‚Přejdi odsud tam,‘ a ona přejde a nic pro vás nebude nemožné.“

Matouš 21

„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici. Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“
„Ten první,“ řekli.
Ježíš jim odpověděl: „Amen, říkám vám, že výběrčí daní a nevěstky jdou do Božího království před vámi. Když k vám Jan přišel cestou spravedlnosti, nevěřili jste mu, ale výběrčí daní a nevěstky mu uvěřili. Ale ani potom, co jste to viděli, jste si nerozmysleli, že mu uvěříte.“

 

A jak jste na tom se čtením Bible vy?

Muž, který chtěl být šťastný

Autor: Laurent Gounelle
Originální název: L´Homme qui voulait etre heureux
Román/rozvoj osobnosti

"To je síla. Takže nakonec opravdu každý uvěří své vlastní realitě, která ve skutečnosti není nic jiného než výplod toho, čemu věří. To je fakt šílené, člověku z toho jde hlava kolem." 

Julien  tráví svou dovolenou na Bali a doslechne se o místním starém léčiteli. Ačkoli Julien netrpí žádnou fyzickou nemocí, rozhodne se starého léčitele vyhledat. Jen tak, ze zvědavosti. Věhlasný léčitel muže prohlédne od hlavy až k patě a nic zvláštního z fyzického hlediska nenajde, až na to, že Julien asi není tak úplně šťastný člověk.

Kniha Muž, který chtěl být štastný je krátké sto čtyřiceti osmi stránkové dílo, které jste schopni přečíst za jedno odpoledne. Řekla bych, že se čte takzvaně samo. Knihu bych zařadila spíše do kategorie rozvoj osobnosti než mezi romány. Pokud jste již četli nějaké knihy z oblasti rozvoje osobnosti, poté asi nebudete obsahem díla překvapeni, neboť se tématicky opakuje. Alespoň já to takto cítím. Pro ty, jež jsou v této oblasti nepolíbeni, dílo poskytne jistě mnoho nových myšlenek.

"Přesto zdůrazňuji, že hmotné statky nemohou přinášet štěstí. Mnoho lidí s tímto názorem souhlasí a mnohdy jej i významně hlásají, ale uvnitř, podvědomě, stejně věří, že  by jim štěstí přinesly. Budou tedy odsuzovat chování těch, kteří dávají najevo své bohatství, avšak toto odsouzení bude podbarvené závistí, neboť část jich samotných prahne po tomtéž a myslí si, že boháči jsou šťastnější. Toto přesvědčení je velmi rozšířené, dokonce i mezi těmi, kteří tvrdí pravý opak."

A jaké hlavní myšlenky jsou v knize? 

• Jsme to, v co věříme. 

• Nebojme se poprosit o pomoc někoho jiného. 

• Občas musíme něco obětovat, abychom něco většího získali. 

• Peníze štěstí nepřinesou, ale jejich nedostatek může štěstí narušovat. 
• A další...

Čtení knihy Muž, který chtěl být šťastný, bylo pro mne milou záležitostí a pokud se rozhodnete věnovat svůj čas této knize i vy, věřte, že určitě neprohloupíte. Některé zákonitosti je třeba si neustále opakovat a opakovat a opakovat... :)

70%

Panenky z ráje

Autor: Barbara Wood
Originální název: Virgins of Paradise
Román

O životě arabských žen jsme toho slyšeli již mnoho. Řada z nás viděla nějaký ten film na toto téma a čas od času vyjde na webu i peprný článek, jak že to u této kultury vlastně chodí. Pokud by měl někdo zájem prohloubit své znalosti o arabském světě či více pochopit jejich kulturu, doporučuji si přečíst Panenky z ráje.

Román vyprávi osudy rozvětvené rodiny Rašídů, která žije na území Egypta. Musím říct, že kniha je velmi čtivá a pořád se v ní něco děje, takže nemáte čas na to, aby vás nudil nějaký rozsáhlý popis okolí a přírody, protože se tam zkrátka nevyskytuje. Alespoň ne ve velké míře, což hodnotím jako plus, neboť nejsem ten typ čtenáře, který se vyžívá v popisu vlncící se trávy na úpatí hory a rozbředlých páchnoucích kaluží vedle rozkvetlé jarní louky :).

"Ale včera večer neprováděla zkoušku panenství žádná porodní bába, ale sám ženich bílým kapesníkem omotaným kolem prstu, přičemž přihlížela rodina a všichni svatební hosté. Nevěsta vykřikla a mladý ženich vyskočil a předvedl zakrvácený kapesník. Všichni začali provolávat slávu. Nevěsta byla panna, rodinná čest byla zachráněna."

Jak už jsem zmínila výše, Rašídovi jsou opravdu rozvětvená rodina a to natolik, že si občas nebudete moci vzpomenout, kde zařadit Omara nebo Dahibu, o kterých je právě řeč, ale nakonec vám to většinou docvakne. Na románu se mi líbí také to, že vám pomůže pochopit mentalitu arabského lidu. Zprvu neospravedlnitelné jednání, které nyní odsuzujete, vám Panenky z ráje ukáži jejich očima a v jiném světle. Neznamená to, že toto jednání začnete schvalovat, jen vám vše příjde alespoň o píď jasnější. 

"Farid šel na trh koupit ovci a vzal s sebou malého synka. Všichni víme, že cenu ovce určuje množství tuku uloženého v ocase, takže Farid ohmatal, tiskl a mnul ocasy mnoha ovcí. Synek se tomu divil a Farid vysvětlil: Podle toho rozhoduju, kterou ovci si koupím. Po pár dnech se vrátil z práce domů a synek ho vítá: Tatínku, dneska tu byl šejk Gamal! Asi chce koupit maminku!"

81%

Drahý život

Autor: Alice Munro
Sbírka povídek

Procházela jsem se po knihkupectví a narazila jsem na knihy Alice Munro, o které vím, že získala Nobelovu cenu za literaturu v roce 2013. Hodně dlouho jsem váhala, jestli si mám jednu z knih koupit. Nakonec jsem se vyhecovala, vysolila tři stovky a šla s knihou v ruce na šalinu :). Sama pro sebe jsem si říkala, že to snad nebudou vyhozené tři kila.

Kniha Drahý život obsahuje čtrnáct různých povídek, rozprostřených na celkem dvě stě sedmdesáti sedmi stránkách. Poslední čtyři povídky jsou autobiografické, i když se fakticky od skutečnosti

trochu odlišují.

Přebal knihy slibuje hrdiny, kteří prožívají náhlé hnutí mysli, citová vzplanutí, erotické touhy atd. Což je sice na jednu stranu pravda, ale na druhou stranu musím říct, že přebal knihy navozuje pocit vzrušujícího čtení, jenž jsem v knize nenalézala. Povídky jsou napsány originálně, to ano. Styl autorčina psaní není tuctový, ale mě se moc nezamlouval. Povídky mají prý mít nenápadnou hloubku, s čímž bych mohla souhlasit, dále mají postihnout věčnou proměnlivost a bohatství i toho nejobyčejnějšího života, což je taky pravda, ale to nic nemění na tom, že mi kniha nepřišla extra zajímavá. Povídky možná zachycují nejobyčejnější životy, ale příjdou mi ploché. Občas jako by chyběla pořádná zápletka, jindy nějaký konec. Mnohdy dočtete povídku a říkáte si: "aha, dobrý, a co jako?".

Jak už to tak bývá ve sbírkách povídek, některé povídky jsou skvělé, jiné dobré a další nic moc. I v knize Drahý život se najdou skvělé povídky, nad kterými budete dlouho uvažovat, ale je jich jako šafránu. Od nositelky Nobelovy ceny, trojnásobné nositelky kanadské Ceny generálního guvernéra a ceny Man Booker International Prize jsem čekala něco víc. Z přečtení jedné knihy od paní Munro ale nechci říct, že by byla celá její tvorba špatná, to nemohu soudit. Ve výše zmiňovaném knihkupectví, kde jsem se potloukala a váhala nad koupí knihy od Alice Munro, jsem se zřejmě sekla ve výběru. Rozhodovala jsem se, zda si koupit tuto knihu (rozuměj Drahý život) nebo její jiné dílo a to - Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel. A tak jako se občas seknu ve výběru partnera nebo počtu panáků, které ještě daného večera bez následků snesu, sekla jsem se i při výběru knihy. No co, jsou i horší věci na světě...

50%