Originální název: Del amor y otros demonios
Román
"Potom jí poprvé políbil na rty. Sierva María se zachvěla jediným dlouhým stonem, vydechla, jako když se nad mořem zvedne vánek, a vzdala se svému osudu. Delaura jí bříšky prstů přejížděl po kůži, sotvaže se jí vůbec dotýkal, a poprvé v životě poznal onen zázrak, jaký znamená blízkost jiného těla."
Kdybychom roztřídili všechny knihy světa podle témat, zjistili bychom,
že nejvíce knih je napsáno o lásce. O osudové lásce čteme
nejraději, protože ve skrytu duše tajně doufáme, že nás jednoho dne něco
takového potká. O lásce čteme rádi i proto, že se často vidíme v
příběhu jako v odrazu na vodní hladině. Otáčíme stránku za stránkou a
některé odstavce si musíme přečíst dvakrát, třikrát, protože v nich vidíme svůj vlastní příběh lásky. I tato útlá kniha vypráví jeden příběh o lásce. O nenaplněné lásce mezi mladičkou dívkou Siervou Marií a šestatřicetiletým katolickým knězem Cayetanem Delaurou.
Sto dvacet sedm stran textu je psáno jazykem typickým pro Márqueze, kdy do všedních okamžiků života zařazuje nadsázku, iluzi a fantastické prvky. A to s takovou lehkostí, že si tyto nereálné skutečnosti zamilujete a sto procentně jim uvěříte. Tento styl sice není v knize O lásce a jiných běsech tak dominantní jako v jeho stěžejním díle Sto roků samoty, ale věřte mi, je tam. :) Pro mě osobně je Márquez s jeho stylem psaní srdcovou záležitostí a jako dnes si pamatuji okamžik, když jsem četla román Sto roků samoty s otevřenou pusou.
"Přiznal jí, že není okamžiku, kdy by na ní nemyslel, že všecko, co jí a pije, mu chutná po ní a jeho život v kteroukoli hodinu a kdekoliv náleží jí, jak na to měl právo a moc jedině Bůh, a nejvyšší rozkoší jeho srdce že by bylo umřít společně s ní."
Márquez v tomto díle ukázal, že dobře ví, co je to láska. A ještě k tomu jí umí popsat s jemností a věrohodností sobě vlastní. Miluji ten okamžik, když si při čtení najednou říkám: "Ano, já to taky tak cítím (mám), ale v životě by mě nenapadlo, že to lze popsat slovy". To je pro mě pravé umění...
