Muž, který sázel stromy

Autor: Jean Giono
Povídka
Originální název: L'homme qui plantait des arbres

"Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řidící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se - bez nebezpečí, že se zmýlíme - před člověkem výjimečného charakteru."

Francouzský spisovatel Jean Giono v roce 1953 napsal krátkou povídku o starém pastýři jménem Elzéard Bouffier, který každodenní neutuchající prací mění okolní svět.

Muž, který sázel stromy je velmi krátké dílo, které "musí" přečíst snad každý. Ne proto, že je to kraťoučký příběh, ale protože vás pohladí po duši a připomene vám, čeho všeho můžete dosáhnout s minimálním "kapitálem" :).

Autor svolil povídku šířit zdarma a jak sám říká, ač mu povídka nevynesla ani cent, je to jeden z textů, na který je velmi hrdý. A já dodávám, že právem.

Lidé často pokládali postavu Elzéarda Bouffiera za skutečnou osobu, podle které byl příběh sepsát, ale sám autor tyto domněnky popřel. Jean Giono vytovřil příběh kvůli popularizaci sázení stromů.

V roce 1987 byla příběh zfilmován.

100%

Sérioví vrazi

Autor: Stéphane Bourgoin
Literatura faktu/ horor
Originální název: Le livre noire des serial killers

V souvislosti s dosud neobjasněnými vraždami taxikářů v našem hlavním městě mě napadlo, že si přečtu něco o sériových vrazích. Jestli to byl dobrý nebo špatný nápad, o tom raději nebudu polemizovat. Nutno dotat, že jsem přes víkend sama v bytě a knížku jsem začala číst včera večer. V deset hodin jsem se už bála jít na záchod a raději si všude rozsvěcovala :D. 

Když jsem došla k pasáži, kde autor popisuje, jak se někteří sérioví vrazi vloupávají do domů žen, které žijí samy a milují ten pocit, kdy žena bezmocně spí a oni se na ni dívaji a ještě ten okamžik schválně prodlužují, protože se cítí v nadvládě a pak až jí zabíjí, opět jsem se začala poněkud bát. Trochu jsem polemizovala s myšlenkou, jestli mám jít vůbec spát :D.

Myslím si, že po zkušenostech z pitevny (studuju medicínu) mám už docela "silný žaludek" na kde co, ale kniha je opravdu ODPORNÁ. Popisuje velmi detailně praktiky sériových vrahů především v USA, kde je jich nejvíce. Čeští sérioví vrazi v knize popsáni nejsou a že jich taky pár máme. Stéphane Bourgoin shromáždil všechna dostupná fakta a podle nich zrekonstruoval příběhy. Kniha obsahuje i autentické výpovědi nebo dopisy vrahů.

Knihu by rozhodně neměli číst lidé se slabší povahou. Já si po přečtení jdu konečně koupit pepřák! :D. Ikdyž si uvědomuju, že by mi asi proti sériovému vrahovi moc nepomohl. Po přečtení se bojím jít i vynést smetí k popelnicím či jít na veřejné záchody. Jeden sériový vrah totiž číhal na ženy před záchody. Když tam nějaká žena či dívka vešla, on šel za ní, na dveře přilepil papírek s nápisem mimo provoz a chtěl jí zabít. Naštěstí si toho papírku jiná žena nevšimla a vešla na onen záchod. Začala křičet a běžela pro pomoc. Vrah byl ale natolik duchapřítomný, že popadl ženu (tu kterou chtěl původně zabít) za krk, vyvedl jí ven a začal křičet, "tak jsi mi byla nevěrná" nebo něco v tom smyslu a vzhledem k tomu, že lidé se do soukromých věcí bojí plést, tak vrah utekl.

Jen pro otrlé!

81%

R. I. P. Gabriel García Márquez

http://latino.foxnews.com

 Před dvěma dny (17. dubna 2014) zemřel v Mexiku významný kolumbijský spisovatel a novinář Gabriel García Márquez. Tento autor patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele a dosud si pamatuju, jak jsem byla na větvi z jeho knihy Sto roků samoty. Četla jsem jí hodně dávno a tehdy jsem ještě netušila, že to co mě tolik oslovuje, tedy spojení reálných událostí se zcela smyšlenými a iluzními prvky, se nazývá magický realismus. 

Gabriel García Márquez se narodil 6. března 1927 v Kolumbii jako první z jedenácti dětí. Krátce po Márquezově narození se jeho otec stal farmaceutem a oba rodiče se odstěhovali. Proto byl Márquez do svých osmi let vychováván prarodiči, kteří podstatně ovlivnili jeho pozdější tvorbu. Babička mu vyprávěla lidové pověsti a pověry, zatímco jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce.

Márquez studoval po nějakou dobu práva, ale kvůli novinařině školu nedokončil.

První dílo  napsal ve třiadvaceti letech a neslo název Všechna špína světa. Celých sedm let mu trvalo, než našel někoho, kdo by mu knihu vydal.

"Od chvíle co jsem napsal dílo Všechna špína světa jsem si uvědomil, že chci být spisovatelem a že mě nikdo nemůže zastavit."

V roce 1965, zatímco jel svým vozem do Acapulca, dostal nápad na první kapitolu knihy Sto roků samoty. Okamžitě otočil vůz, zajel domů a zamknul se ve svém pokoji se šesti balíčky cigaret. Takto pracoval celých osmnáct měsíců a za tu dobu nepřinesl do rodinného rozpočtu ani jeden halíř a tak se rodina dostala do velkého dluhu. Naštěstí měl po této době v rukou fenomenální rukopis, který byl silně aromatizován nikotinem :).

První výtisk knihy Sto roků samoty ve španělštině se vyprodal během jednoho týdne a během dalších třiceti let se prodalo více než dvacet miliónu kopií a kniha byla přeložena do nejméně pětatřiceti jazyků.

Sto roků samoty pojednává o sedmi generacích rodiny Buendíových, kteří žijí ve fiktivním kolumbijském městečku Macondo.

V roce 1982 získal Nobelovu cenu za literaturu.

 

V průběhu celého života napsal Márquez devatenáct knih. Sám později přiznal, že dílem Sto roků samoty si nasadil laťku příliš vysoko a je velmi těžké ji překonat. Druhým nejslavnějším dílem se stal román Láska za časů cholery. Vypráví o muži, který jedenapadesát let, devět měsíců a čtyři dny čekal na svou životní lásku, vdanou za jiného muže.

Každé ráno po dobu čtyřiceti let za ním chodila jeho manželka a pokládala pracujícímu Márquezovi  na stůl žlutou růži.

Petr a Lucie

Autor: Romain Rolland
Milostný příběh
Originální název: Pierre et Luce

Datuje se rok 1918 a Francie je stále zmítaná první světovou válkou. V podzemní dráze v Paříži mladý hoch jménem Petr uvidí krásnou dívku a příběh začíná.

Kniha Petr a Lucie je opravdu velmi krátká (cca 100 stran) a přečtete ji za pár desítek minut. Pokud vydržíte číst tuto knihu "na jeden zátah", poté vám gratuluji, já to nedokázala. Dílo mě nijak zvláště nevtáhlo do děje. Místy jsem se dokonce nudila.

Příběh byl vydán v roce 1920 a tomu i odpovídá chování Petra s Lucií. V dnešní době by se k sobě mladí zamilovaní lidé takto jistě nechovali :) a to si musíme uvědomit, jinak vás kniha začne nudit ještě více :). Téma lásky na pozadí válečného utrpení je častým motivem autorů. Ale jistě existují o mnoho lepší knihy než je tato.

Osobně mi jedno přečtení knihy bohatě stačilo a vím jistě, že po knize znovu nešáhnu. Jediné co se mi na díle líbilo, byl závěr. Nikoli kvůli tomu, že to znamenalo konec čtení, nýbrž kvůli závěru samotnému.

40%

Utekl jsem z Osvětimi

Autor: Rudolf Vrba
Autobiografie

Kniha popisuje události, které se děly v letech 1942-1944 na Slovensku, v Německu a Polsku, byla však napsaná až o dvacet let později.

Rudolf Vrba, vlastním jménem Walter Rosenberg, se narodil roku 1924 v Topolčanech. Byl to Žid, který za druhé světové války musel podléhat tzv. Židovskému kodexu, což byl soubor protižidovských předpisů a nařízení vydaný roku 1941 Slovenských státem. Nebyla to první protižidovská opatření vydaná na Slovensku, jistá omezení byla přijímána již od roku 1939.

Dvakrát se náctiletý Walter pokusil utéct za hranice Slovenska. Při prvním pokusu se dostal do rukou maďarským pohraničníkům a pouze s obrovským štěstím nebyl zabit. Podruhé byl opět lapen a poté transportován do vyhlazovacího tábora.V knize líčí především zážitky z vyhlazovacích táborů - Majdanek a Osvětim. Walter několikrát unikl smrti jen o vlásek. A já si často říkala, že u něj museli stát "všichni svatí", protože tohle přežít přece nejde!

U popisování všech zážitků z vyhlazovacích táborů mi tuhla krev v žilách a nechápala jsem, že něco podobného může udělat jedna lidská bytost další. Podle mého názoru by se tato kniha měla stát povinnou četbou, protože kdo nezná svou minulost, je odsouzen jí opakovat. Tak nedovolme, aby se něco byť jen na hony vzdáleného ještě někdy opakovalo.

Z místa jako byla Osvětim se jen tak neutíkalo. Pouze několika málo lidem se uprchnout podařilo. V dubnu roku 1944 se to povedlo i Walterovi s jeho spoluvězněm a zároveň krajanem Alfredem Wetzlerem. Oni dva jako první podali světové veřejnosti podrobnou zprávu o poměrech v Majdanku a Osvětimi. Veřejnost do té doby stále nechtěla uvěřit, že se něco podobného v takovém měřítku děje. Walter s Alfredem však chtěli hlavně varovat maďarské Židy, protože jim tehdy hrozilo bezprostřední vyhlazení.

Kniha je čtivá, syrově a bez omáčky napsaná. Věrně vás vtáhne do děje. Ocitnete se ve vyhlazovacím táboře a občas ani nebudete dýchat vzrušením. Bude vám ze všech ohavných hrůz zle a občas se vám bude chtít brečet a zvracet zároveň. Ale musíte si jí přečíst, abyste věděli...

"Zlo činí ten, kdo se zlu jakkoli poddává: ať aktivně, nebo pasivně, ať jako nástroj, nebo jako pozorovatel nebo jako oběť. Za jistých okolností je zlem i nevědomost."

100%

Na východ od ráje

Autor: John Steinbeck
Román
Originální název: East of Eden

"Všiml jsem si, že nic nevede k horšímu neuspokojení než hojnost. Nakrmte člověka, oblečte ho, dejte mu pěkný dům - a umře vám zoufalstvím."

Kniha popisuje složité vztahy dvou generací bratrů. Inspirací pro román byl biblický příběh Kain a Ábel. Sám autor považuje dílo Na východ od ráje za to nejlepší, co kdy napsal.

"Ale Samuel se pamatoval na vyprávění o jednom bratranci své matky v Irsku, který byl rytíř a boháč a krasavec, a přesto se zastřelil na hedvábném lehátku vedle nejkrásnější ženy na světě, která ho milovala."

Adam Trask a Charles Trask jsou nevlastní bratři. Jejich otec Cyrus je přísně vychovává. Oba sourozenci jsou povahově velmi odlišní, zatímco Adam je klidný a hodný chlapec, Charles má povahu vznětlivou a agresivní. Bratři mezi sebou mají velice komplikovaný vztah. Charles touží po lásce svého otce a příliš žárlí na Adama...

V knize se paralelně rozvíjí více příběhů, které se vzájemně propojují a rozpojují. Celou linií románu se proplétá příběh Cathy Amesové, nad kterou vám zůstane rozum stát, Samuela Hamiltona, otce kupy dětí a velkého snílka, čínského sluhy Leeho a dalších.

"Kostel a bordel přišly na Daleký západ současně. A navzájem by se děsily, kdyby si uvědomily, že jsou jen dvěma stranami téže mince. Obojí však určitě vznikla za týmž účelem: zpěv, zbožné odevzdání a poezie kostelů vytrhovaly člověka na nějakou chvíli z bezútěšnosti právě tak jako bordely."

Ze začátku jsem byla z děje trochu zmatená a nechápala jsem, proč se mi tam objevují některé postavy. Ale časem mi to všechno secvaklo :) Z knihy jsem nebyla nijak "odvařená", což ale může být spíš současným rozpoložením u čtení než knihou samotnou. Sami to asi znáte :) Ale upřímně můžu říct, že se mi kniha líbila. 

Je pro mě těžké napsat na tuto knihu recenzi, protože ve mě zanechala něco, co se nedá (nebo možná jen já neumím) dát na "papír". Je to pocit, který po přečtení buď máte nebo nemáte. A proto článek prokládám četnými ukázkami z díla, které hovoří za vše....

"Každý velký čin pozmění o něco běh historie, ale svou měrou tak pravděpodobně zapůsobí každý čin vůbec, i když třeba jen překročíme kámen na cestě nebo zatajíme dech při pohledu na hezké děvče nebo si ulomíme nehet v zemi na zahrádce."

86%